Investice do umění nemusí být až takové umění

Jedna vynikající lékařka měla před lety za pacienta fousatého podivína, se kterým to nebylo zrovna snadné. Za úspěšnou léčbu se jí proto chtěl zádumčivý pacient nějak odvděčit. Jako poděkování jí dal alespoň své dva obrázky. Namaloval je vcelku rychle za pár dní, protože byly jednoduché a docela malé. Vešly se hravě do tašky. Na první pohled to byl takový dar-nedar. Jenže zdání klame.

Tím pacientem byl Jan Zrzavý, jeden z nejúspěšnějších a na aukcích nejprodávanějších z českých malířů 20. století. Dnes mají tyto obrázky mnohasettisícovou hodnotu. Kdyby je lékařka nyní vydražila, možná by na aukci získala i více.

O podobný „šok“ v podobě vysokého zhodnocení se postarala i poslední nedělní aukce na pražském Žofíně. Aukčnímu domu Sýpka se podařilo z vyvolávací ceny 350 tisíc korun vydražit olej na plátně s názvem Základ od pětapadesátiletého českého malíře Jana Merty za bezmála milion korun. Jeho poslední obraz se přitom podle Ireny Velkové z tohoto aukčního domu prodal za necelých 300 tisíc. Mezi autory této generace výtvarníků jde o nejvyšší dosaženou cenu, upozorňuje Velková. Z poválečné generace žijících autorů se za miliony prodávají zatím jen obrazy Zdeňka Sýkory.

Tržby českých aukčních domů i částky potřebné ke koupi nejzajímavějších obrazů rok od roku rostou. Zatímco před pár lety stačilo v Česku k nákupu deseti nejzajímavějších obrazů necelých třicet milionů korun, dnes by si za stejnou částku uměnímilovný investor pořídil zhruba třetinu. Loňský obrat českých aukčních síní přesáhl půl miliardy korun, což je o 42 procent více než loni a dvakrát více než v roce 2005, uvádí časopis Art & Antiques. Prodává se i více milionových obrazů a děl nad sto tisíc korun. Prostě nákup uměleckých předmětů a starožitností jako alternativní investici objevili i Češi.

„Investice do umění mívají dobrou návratnost, pokud se kupuje kvalitní umění. Zvláště třeba Staří mistři, kteří svou cenu neztrácí. Cena jejich děl je sice vysoká, ale stabilně roste a investor tak peníze pravděpodobně nikdy neztratí,“ vysvětluje Marina Votrubová z UniCredit Bank, která se zabývá specializovanou poradenskou službou Artbanking pro klienty privátního bankovnictví této banky. Se současnými malíři to je podle Votrubové jiné. Když jsou osvědčení, mohou přinést i velice dobré zhodnocení. Pokud ale z některých výtvarníků udělají galeristé módní ikonu, ceny se mohou rychle vyšplhat vysoko a časem, až přestanou být tito tvůrci „v módě“, jejich cena může zase výrazně klesnout.

U současných mladých malířů je riziko investice asi nejvyšší. Zatím se o nich mnoho neví, jejich díla zpravidla neprošla dostatečným počtem aukcí, aby si bylo možné udělat přesnější obrázek o jejich hodnotě. Výhodou je, že počáteční investice na nákup jejich děl bývá minimální a pokud se umělec nakonec prosadí, zisk může být mnohonásobný. Čekání na něj se ovšem může protáhnout i na desítky let.

Výši investice i riziko ovlivňuje kromě jména tvůrce i technika provedení uměleckého díla. Jiným tempem se zhodnocují malby a kresby, jiným fotografie, sochy či grafiky. Péče o tato díla i pojistky také něco stojí a majitel tyto náklady musí přičíst k investici.

S tím, jak se v tuzemsku rozrůstá skupina movitějších lidí, zvětšuje se i skupina investorů do umění. Je mezi nimi stále více třicátníků a čtyřicátníků. „Jsou to například manažeři z velkých firem, kteří už jsou dostatečně zabezpečení, mají rozložené všechny své investice v portfoliu a místo dalších fondů, akcií, luxusních nemovitostí či aut se začínají orientovat na aukce a nákup uměleckých předmětů,“ vysvětluje šéfredaktor Jan Skřivánek z Art&Antiques.

 „Investice do umění jen pro investici, tedy že by měl někdo umělecké kusy jen v depozitáři, ale pravděpodobně dosud v Česku nikdo nedělá,“ domnívá se Marina Votrubová „Málokdo z těch, kdo u nás nakupují umění, by navíc o sobě řekl, že je investor. Každý se spíše vnímá jako sběratel, který má k určitému umění vztah,“ říká Skřivánek.

V zahraničí je jednou z forem, jak investovat do umění, investice prostřednictvím specializovaných uměleckých fondů. Ty jsou orientované čistě na zisk a se sběratelstvím či vytvářením sbírek nemají nic společného. Investoři se v těchto fondech „obrazně řečeno“ složí na základní kapitál na koupi určitého počtu uměleckých děl, sami ale často ani netuší, o jaká díla jde. Fond, ve kterém působí lidé orientující se na trhu s uměním, díla průběžně prodává a nakupuje zase jiná. Investoři těchto fondů díky tomu mohou své peníze úspěšně zhodnotit, aniž by se v umění vyznali. Díla z portfolia fondu ovšem nemusí vůbec spatřit. Vidět je mohou jen na výstavách či v muzeích, pokud je fond zapůjčí, čímž zvyšuje jejich renomé a tedy i hodnotu. V Anglii takto funguje například Fine Art Fund.

Podobný typ fondů sice dosud v Česku neexistuje, je ale prý reálné, že se to v dohledné době změní. „Myslím, že tuzemský trh k tomuto typu investování do umění také spěje. Je to otázka jednoho či dvou let,“ odhaduje Skřivánek a dodává: „Problém zdejšího trhu s uměním, který řadu let vlastně neexistoval, je v jeho určité divokosti. Pro člověka, který do něj vstupuje z venku, je těžké se na něm orientovat a pro řadu lidí jsou proto zmiňované fondy zajímavou variantou. Působí v nich totiž lidé, kteří trh relativně znají a sledují jej místo investorů.“

Zajímala by Vás investice do takového typu fondu? Do jakého umění je podle Vás nejlepší investovat?

Sdílejte článek, než ho smažem