Ekonomické dějiny britského pití čaje: Soupeření s Amerikou

Pro britské obchodníky nadešly po skončení první opiové války v roce 1842 zlaté časy. Všechny přístavy, které se na základě mírové dohody Britům otevřely, se rychle proměnily v zóny výnosného obchodu. V každé byl tzv. "bund" (nábřeží) s "godowny" (skladišti). Mechanizaci nahrazovali čínští nosiči, tzv. kuliové. Kuliům velel čínský "compradore" podléhající zahraničním (převážně britským a americkým) ředitelům "tchaj-panům". Centrem otevřeného přístavu, odděleného od čínských čtvrtí řekou, kanálem, potokem či jinou vodní překážkou byla cizinecká čtvrť s britským konzulátem a vysoko vztyčenou vlajkou Jejího Veličenstva. Nechyběl dostihový klub, kostel a u bundu zakotvená válečná loď, chránící čtvrť před možnými problémy ze strany místního obyvatelstva.

Dva roky po Velké Británii uzavřely podobnou smlouvu s Čínou i Spojené státy a Francie, v roce 1858 pak ještě Rusko. Všechny mocnosti se ze smluv snažily vytěžit co nejvíce a obchod s Čínou rostl rychlým tempem. Export čínského čaje se zvýšil ze 7 500 tun v roce 1843 na 42 tisíc tun v roce 1855, export hedvábí se ve stejném období zvedl z dvou tisíc žoků na 56 tisíc žoků. V opačném směru začala západní průmyslová textilní výroba pomalu ale jistě likvidovat tradiční čínské ruční výrobce.

Volný obchod však neničil konkurenci jen v Číně. V roce 1849 byl nucen jistý Philip Henry Burden prodat obchod s potravinami a čajem na Brompton Road číslo devět devětačtyřicetiletému Henrymu Charlesu Harrodovi. Ten z něj později udělal jeden z největších obchodních domů světa, pojmenovaný jak jinak než Harrod´s. 26. června stejného roku britský parlament zrušil několik staletí starý Navigation Act, omezující plavbu cizích lodí v britských pobřežních vodách.

Jen o rok později, v době, kdy spotřeba čaje dostihla v Británii spotřebu kávy, připlul do Londýna Oriental, první americký klipr, který kdy dorazil do britských vod. Byla to nádherně štíhlá, skvěle oplachtěná a velmi rychlá loď, schopná dopravit za 97 dní 1600 tun čínského čaje z Hong-Kongu. To bylo o téměř polovinu rychleji, než to dokázal jakýkoliv britský indiaman. Za expresní dodávku čaje inkasoval majitel Orientalu 48 tisíc dolarů, což mu za jedinou plavbu téměř kompenzovalo náklady na stavbu lodě.

Britové reagovali rychle. Ve stejném roce byl ve skotském Aberdeenu pro Jardine, Matheson & Co. spuštěn na moře první britský klipr Stornaway. Oproti Američanům však byli jeho konstruktéři omezeni daňovými předpisy, progresivně zdaňujícími délku lodi. "Krátké" britské klipry rychlostí nestačily na "dlouhé" americké.
Nejrychlejší z oněch lodí, americký Lightning (čili Blesk), urazil v průměru osmnáct námořních mil za hodinu, což je tempo plavby dnešních moderních zaoceánských lodí. Není tedy divu, že Američané začali britské konkurenty v převozu čaje porážet.

Britům pomohla náhoda, respektive objev zlata v Kalifornii a náhle vzniklá potřeba převézt tisíce zlatokopů z amerického východního pobřeží na pobřeží západní. Protože zlatokopové byli kromě přepravy zvlášť ochotni připlatit si i za rychlost, byly americké lodě převedeny z výnosné přepravy čaje na ještě lukrativnější přepravu osob.

Tím byla pro Brity plavba s čajem z Číny přes Čínské moře, napříč Indickým oceánem, okolo Mysu Dobré naděje přes Atlantik okolo Azorských ostrovů a do kanálu La Manche a pak za parními remorkéry po Temži až do Londýna na čas zachráněna. Protože šlo o to, dopravit čaj do Británie co nejrychleji, inkasovala první loď v Londýně navíc šestipenci za každou libru čaje.

Každý rok se pořádaly v přepravě čaje závody. Asi nejznámější z nich se odehrál v roce 1866. Z Fu-čou vyrazilo jedenáct kliprů. První tři do Londýna dorazily v rámci jednoho jediného přílivu za 99 dní. I tak byl vítěz, loď Ariel, stále pomalejší než americký Oriental. Mnoho britských rejdařů proto raději místo anglických kupovalo větší, rychlejší a britským daňovým úřadům nepodléhající americké lodě.

Roku 1868 byl na vodu spuštěn nejslavnější z britských kliprů - Cutty Sark. Již následující rok se vypravil ze Šanghaje na stosedmnáctidenní plavbu s osmadvacetičlennou posádkou, obsluhující osmnáct kilometrů lan a téměř třetinu hektaru plachtoví. Ač s čajem plul jen osmkrát, pro britské námořníky se stal legendou. Dodnes je zakotven v suchém doku v Greenwichi jako pomník britským obchodním námořníkům. Těm, kteří v 19. století vybudovali největší obchodní impérium všech dob.

Zatímco jedna říše rostla, druhá se začínala rozpadat. V Číně se naplnilo proroctví dynastie Sung o škodlivosti zahraničního obchodu. A to v rozměru, který nedokázali předvídat ani sungští konfuciánští mudrci.

Nejlidnatější zemi celého světa mělo postihnout krveprolití, jaké 19. století ještě nezažilo.

Co by se stalo, kdyby v Americe nevypukla zlatá horečka a americké lodě by převzaly většinu dovozu čaje do Británie?