Pro britské obchodníky nadešly po skončení první opiové války v roce 1842 zlaté časy. Všechny přístavy, které se na základě mírové dohody Britům otevřely, se rychle proměnily v zóny výnosného obchodu. V každé byl tzv. "bund" (nábřeží) s "godowny" (skladišti). Mechanizaci nahrazovali čínští nosiči, tzv. kuliové. Kuliům velel čínský "compradore" podléhající zahraničním (převážně britským a americkým) ředitelům "tchaj-panům". Centrem otevřeného přístavu, odděleného od čínských čtvrtí řekou, kanálem, potokem či jinou vodní překážkou byla cizinecká čtvrť s britským konzulátem a vysoko vztyčenou vlajkou Jejího Veličenstva. Nechyběl dostihový klub, kostel a u bundu zakotvená válečná loď, chránící čtvrť před možnými problémy ze strany místního obyvatelstva.
Dva roky po Velké Británii uzavřely podobnou smlouvu s Čínou i Spojené státy a Francie, v roce 1858 pak ještě Rusko. Všechny mocnosti se ze smluv snažily vytěžit co nejvíce a obchod s Čínou rostl rychlým tempem. Export čínského čaje se zvýšil ze 7 500 tun v roce 1843 na 42 tisíc tun v roce 1855, export hedvábí se ve stejném období zvedl z dvou tisíc žoků na 56 tisíc žoků. V opačném směru začala západní průmyslová textilní výroba pomalu ale jistě likvidovat tradiční čínské ruční výrobce.
Viktoriin přístav v Hong-Kongu v padesátých letech 19. století Volný obchod však neničil konkurenci jen v Číně. V roce 1849 byl nucen jistý Philip Henry Burden prodat obchod s potravinami a čajem na Brompton Road číslo devět devětačtyřicetiletému Henrymu Charlesu Harrodovi. Ten z něj později udělal jeden z největších obchodních domů světa, pojmenovaný jak jinak než Harrod´s. 26. června stejného roku britský parlament zrušil několik staletí starý Navigation Act, omezující plavbu cizích lodí v britských pobřežních vodách.
Jen o rok později, v době, kdy spotřeba čaje dostihla v Británii spotřebu kávy, připlul do Londýna Oriental, první americký klipr, který kdy dorazil do britských vod. Byla to nádherně štíhlá, skvěle oplachtěná a velmi rychlá loď, schopná dopravit za 97 dní 1600 tun čínského čaje z Hong-Kongu. To bylo o téměř polovinu rychleji, než to dokázal jakýkoliv britský indiaman. Za expresní dodávku čaje inkasoval majitel Orientalu 48 tisíc dolarů, což mu za jedinou plavbu téměř kompenzovalo náklady na stavbu lodě.
A stejné místo o 120 let později. Zářící mrakodrap uprostřed patří společnosti Jardine, Matheson a Co.. Britové reagovali rychle. Ve stejném roce byl ve skotském Aberdeenu pro Jardine, Matheson & Co. spuštěn na moře první britský klipr Stornaway. Oproti Američanům však byli jeho konstruktéři omezeni daňovými předpisy,
progresivně zdaňujícími délku lodi. "Krátké" britské klipry rychlostí nestačily na "dlouhé" americké.
Nejrychlejší z oněch lodí, americký Lightning (čili Blesk), urazil v
průměru osmnáct námořních mil za hodinu, což je tempo plavby dnešních moderních zaoceánských lodí. Není tedy divu, že
Američané začali britské konkurenty v převozu čaje porážet.
Britům pomohla náhoda, respektive objev zlata v Kalifornii a náhle vzniklá potřeba převézt tisíce zlatokopů z amerického východního pobřeží na pobřeží západní. Protože zlatokopové byli kromě přepravy zvlášť ochotni připlatit si i za rychlost, byly americké lodě převedeny z výnosné přepravy čaje na ještě lukrativnější přepravu osob.
Tím byla pro Brity plavba s čajem z Číny přes Čínské moře, napříč Indickým oceánem, okolo Mysu Dobré naděje přes Atlantik okolo Azorských ostrovů a do kanálu La Manche a pak za parními remorkéry po Temži až do Londýna na čas zachráněna. Protože šlo o to, dopravit čaj do Británie co nejrychleji,
inkasovala první loď v Londýně navíc šestipenci za každou libru čaje.
Každý rok se pořádaly v přepravě čaje závody. Asi nejznámější z nich se odehrál v roce 1866. Z Fu-čou vyrazilo jedenáct kliprů. První tři do Londýna dorazily v rámci jednoho jediného přílivu za 99 dní. I tak byl vítěz, loď Ariel, stále pomalejší než americký Oriental. Mnoho britských rejdařů proto raději místo anglických kupovalo větší, rychlejší a britským daňovým úřadům nepodléhající americké lodě.
Roku 1868 byl na vodu spuštěn nejslavnější z britských kliprů - Cutty Sark. Již následující rok se vypravil ze Šanghaje na stosedmnáctidenní plavbu s osmadvacetičlennou posádkou, obsluhující osmnáct kilometrů lan a téměř třetinu hektaru plachtoví. Ač s čajem plul jen osmkrát, pro britské námořníky se stal legendou. Dodnes je zakotven v suchém doku v Greenwichi jako pomník britským obchodním námořníkům. Těm, kteří v 19. století vybudovali největší obchodní impérium všech dob.
Zatímco jedna říše rostla, druhá se začínala rozpadat. V Číně se naplnilo proroctví dynastie Sung o škodlivosti zahraničního obchodu. A to v rozměru, který nedokázali předvídat ani sungští konfuciánští mudrci.
Nejlidnatější zemi celého světa mělo postihnout krveprolití, jaké 19. století ještě nezažilo.
Co by se stalo, kdyby v Americe nevypukla zlatá horečka a americké lodě by převzaly většinu dovozu čaje do Británie?