Systém obchodování s čajem, v němž licencovaní obchodníci pašovali do Číny opium, které vyměnili za stříbro, toto stříbro prodali zástupci britské Východoindické společnosti, která ho oficiálně vyměnila za čaj, přestal v první polovině 19. století těmto nezávislým obchodníkům vyhovovat. Jejich opiem naloženým lodím kromě nepřízně počasí hrozily i přepady čínských a malajských pirátů. Neobvyklé nebyly ani útoky britských a indických konkurentů. Po osudu takových ztracených lodí nikdo nikdy nepátral. Navíc hrozilo nebezpečí, že obchodník s opiem padne do rukou čínských úřadů a nikdo z Východoindické společnosti či konkurentů by pro něj nehnul ani prstem. Podle císařských ediktů dopadená posádka spadala pod čínskou soudní jurisdikci, známou zvláštními druhy výslechů, mučeními i tresty, kterých se Evropané oprávněně báli.
Odměnou za toto riziko pro ně byly jen výnosy, plynoucí z nelegálního obchodu s opiem, aniž se obchodníci mohli podílet na výnosech z legálního obchodu s čajem, který provozovala pouze Východoindická společnost. A protože tento monopol byl stanoven zákonem, mohl ho změnit zase jenom zákon.
Klece smrti - jeden z trestů čínské justice, kterých se Evropané báli. Odsouzení čekají vestoje na přímém slunci, dokud nepřijde smrt. Číňan vpravo se již dočkal. Pohlednice z konce 19. století. V té době neexistovala řevnivější skupina než obchodníci s opiem. Přesto, když šlo o peníze, dokázala se sjednotit a její zástupci začali tvrdě lobbovat v britském parlamentu. Argumentovali svobodou obchodu, výší daní, odváděných jejich firmami,
neefektivností monopolu Východoindické společnosti a nešetřili při přesvědčování penězi. Východoindická společnost, která stále ještě byla jedním z hlavních zdrojů příjmů britské státní pokladny, si takové jednání nenechala líbit a její zástupci přesvědčovali členy parlamentu, aby monopol zachovali. Navíc
pro výstrahu zrušila licence na vývoz opia těm, kteří pro zrušení monopolu horovali nejvíce.
Část z nich zkrachovala, další se skryli v partnerstvích s obchodníky, jejichž licence zrušeny nebyly, a v akcích proti monopolu pokračovali. Byli stejně tvrdí a neústupní jako při obchodech s opiem, a tak v roce 1834 s pomocí tehdejšího premiéra, hraběte Charlese Greye (muže, po kterém je pojmenován čaj Earl Grey), dosáhli svého. Monopol Východoindické společnosti pro obchod s čajem padl. Delegáta Východoindické společnosti v Kantonu nahradil superintendant britské vlády a od té chvíle mohl přivézt čaj do Británie kdokoliv, kdo byl schopen za něj v Číně zaplatit.
Lobbyistům Východoindické společnosti se však podařilo udržet monopol na obchod s Indií, a tedy i na obchodování s opiem. Jinými slovy, Východoindická společnost si stále mohla určovat, komu opium prodá. Obchodníci pak mohli koupené opium prodat Číňanům a za získané stříbro koupit čaj při jedné plavbě.
Efekt byl okamžitý.
Obchod s čajem i opiem se raketově rozrostl. V roce 1820 se propašovalo do Číny necelých deset tisíc beden opia (o sto let dříve bylo těchto beden 200), v roce 1830 dvacet tisíc beden , v roce 1836 (dva roky po pádu monopolu) dosáhl jejich počet
třiceti tisíc. O další dva roky později bylo beden 35 tisíc. V každé z nich bylo zhruba 70 kilogramů opia, namačkaných v koulích o velikosti grapefruitu, pořízených na indickém trhu v cenách od 600 do 800 stříbrných dolarů za bednu. Protože odhadovaný čistý zisk z každé bedny, přeměněné nejprve na stříbro, pak čaj a nakonec na britské bankovky činil 1 000 stříbrných dolarů, přesahovala
výnosnost vloženého kapitálu 25 procent. Jinými slovy,
čtyři plavby stačily k uhrazení nákladů na stavbu lodi. Není divu, že obchod s čajem a opiem lákal obchodníky z celého světa.
V jeho čele stála britská společnost Jardine, Matheson & Co., oficiálně založená v roce 1832 ctihodnými pány Jamesem Jardinem a Williamem Mathesonem. V té době pašovali opium už nejméně dvanáct let. Druhou největší společností a nesmiřitelným konkurentem pánů Jardina a Mathesona byla rovněž britská Dent & Co. Třetím největším obchodníkem byla americká firma Russell & Co., která do Číny pašovala nejprve opium z Turecka, než se jí, díky obchodnímu spojenectví s Jardine, Matheson & Co., podařilo dostat k opiu indickému. Každá z těchto firem disponovala celou flotilou rychlých a dobře ozbrojených plachetnic, plujících v trojúhelníku mezi Čínou, Indií a Anglií (respektive USA) s posádkami, jejichž mravní profil byl i v tehdejší době brán jako poněkud pokřivený.
Nebyly to však jen obchodní firmy, které z obchodu bohatly. Zisk, plynoucí z poplatků za přeměnu čínského stříbra na anglické bankovky a zpět, realizovaly i britské banky. Britské státní pokladně plynuly z vývozu opia z Východní Indie příjmy 6,5 milionů liber ročně (asi 15,8 miliardy liber v dnešních cenách). Produkce opia zvedla v Indii cenu půdy na čtyřnásobek, díky čemuž zbohatli tamní vládci a vlastníci pozemků. Navíc zaměstnala tisíce lidí a pozvedla obchod a námořní dopravu v Kalkatě. Zlepšení životní úrovně v Indii pomohlo desetinásobně zvýšit tamní odbyt britského zboží. To zvedlo i výnosy britských manufaktur a přispělo k růstu britských investic v kontinentální Evropě.
Pro Američany, Brity i Indy opium vonělo penězi.
Co si myslíte o počínání Británie a existují podobné příklady i dnes?