Ekonomické dějiny britského pití čaje: Opium

Loď doplula proti proudu Perlové řeky až k ostrovu Whampoa, kde spustila kotvy a počkala na soumrak. Byla už tma, když k jejímu boku přirazila džunka, tajně najatá kohongem, čínským cechem obchodníků s čajem, a její posádka začala rychle překládat zboží. Před úsvitem byla výměna ukončena. Džunka s opiem zmizela neznámo kam. Britská plachetnice pokračovala se stříbrem až do přístavu celou transakci završit.
Číňané znali opium už od počátku osmnáctého století, kdy se dostalo na ostrov Tchaj-wan a jihočínské pobřeží pravděpodobně z Jávy. Císař však jeho výrobu, prodej a spotřebu zakázal ediktem z roku 1729.

Opium nebylo nic nového ani pro Brity. Ve Velké Británii bylo povoleno užívat opium v podobě léků a například laudanum (opium smíchané s alkoholem), doporučované podávat dětem jako sedativum, bylo levnější než pivo či víno. V polovině osmnáctého století východoindická společnost ovládla provincie Bengálsko a Bihár, největší producenty opia na světě, a s nimi i obchod s touto drogou.

Část z něj se pro "zdravotní účely" dostala i do Číny. Toto množství každoročně vzrůstalo z přibližně dvou set beden ročně v roce 1729 až na zhruba tisíc beden okolo roku 1770. Někdy v té době se Východoindické společnosti povedlo obchod s opiem zmonopolizovat a od té doby rozhodovala jenom ona, kolik opia se vyrobí a kolik se ho vrhne na jaký trh. Původně byl monopol ustaven s cílem obchod omezit. Později však Východoindická společnost zjistila, že možná méně morální, nicméně výnosnější je tímto způsobem obchod rozšířit. Okolo roku 1780 se opium objevilo i na trhu v Kantonu a ve stejné době zřídili Britové sklad v portugalské kolonii Macao.

Císař zákaz opia posiloval prostřednictvím tvrdších a tvrdších ediktů. Jenže to mělo stejný efekt jako kterýkoliv jiný zákaz užívání drog v moderní době. Protože pašování bylo nebezpečné, cena opia rostla, obchod s ním byl čím dál ziskovější a úměrně tomu stoupala i výše prostředků, které bylo třeba vynaložit na úplatky úředníkům.
A tak, když v roce 1787 zkoumala Východoindická společnost možnost nabídnout čínské vládě zastavení exportu opia výměnou za poskytnutí obchodních výhod, sdělili jí obchodní zástupci v Kantonu, že takový návrh nemá smysl. Řada čínských úředníků z obchodu s opiem žila a jejich skutečná ochota zamezit obchodu byla sporná.
Když to nešlo jedním směrem, zkusila to Východoindická společnost udělat naopak a roku 1816 naopak rozhodla export opia do Číny zvýšit. Poprvé se tak mělo stát v souvislosti s čajem - loď nezávislého obchodníka, která toho roku zakotvila v Kantonu, byla pokusným balónkem.

Pointa celé akce spočívala nejen v tom, že podloudník za opium, prodávané čínské straně, nesměl požadovat nic jiného než stříbro. Ale především ve skutečnosti, že měl toto stříbro zavézt do Kantonu, kde mu ho obchodní zástupci Východoindické společnosti směnili za poctivé britské bankovky emitované Bank of England. Zatímco podloudník s bankovkami mířil zpět do Indie pro další náklad opia, koupili delegáti Východoindické společnosti za získané stříbro v Kantonu čaj, expedovaný příští lodí přímo do Anglie.
Obchod měl fantastický úspěch, z kterého těžily všechny zúčastněné strany - nezávislý obchodník, který vydělal na opiu, Východoindická společnost, která ušetřila na stříbře, i čínský kohong, který opium se ziskem prodal na černém trhu, přičemž z výnosu neplatil žádnou daň. Jediný, kdo na obchodě prodělával, byla čínská císařská pokladna, jenže to v té době nikoho ze zúčastněných nezajímalo.
Nezůstalo jen u jednoho obchodu a jediného obchodníka, pro velký úspěch i velký zájem vydávala Východoindická společnost na vývoz opia jednu licenci za druhou. Už o čtyři roky později, tedy v roce 1820, se ho do Číny propašovalo 9 708 beden. Ve stejném roce přestala být britská bilance v obchodě s Čínou deficitní a stříbro získané za prodej opia se vyrovnalo množství stříbra potřebného na nákup čaje.

Dovoz čaje do Británie tak mohl růst a s ním i jeho spotřeba. V Británii se dokonce propagací pití čaje pokusili snížit vysokou spotřebu lihovin v nižších vrstvách společnosti. V jejím rámci v roce 1824 britské královské válečné námořnictvo snížilo denní dávku rumu pro posádky na polovinu. Součástí denní dávky se stal čaj. Z té doby pochází i slovo "teetotal" (doslova "čajově úplný"), které v angličtině znamená "abstinentní" či "protialkoholický", přeneseně pak "naprosto stoprocentní".

V roce 1824 třiadvacetiletý kvaker John Cadbury založil v Birminghamu obchod s čajem a kávou, který se stal základním kamenem pozdějšího potravinářského gigantu Cadbury´s.
V roce 1825 už Britové získali za opium více stříbra, než vynaložili na nákup čaje, a obchodní bilance se pro Čínu začala zhoršovat.
Pro obchodní zástupce Východoindické společnosti v Kantonu to byla krásná doba. Během obchodní sezóny od října do března se zdržovali v přepychové faktorii na břehu řeky za Kantonem a mimo sezónu (od dubna do září) se stahovali dolů po řece do neméně přepychové rezidence v portugalském Macau. Protože oficiálně odpovídali pouze za nákupy stříbra a platby za čaj, nenesli žádné riziko obchodu s opiem. Jako nejdůležitější prvek obchodního řetězce však vydělávali spoustu peněz. Zdálo se, že takovému podnikání nestojí nic v cestě. Ale bylo to jen zdání. Už brzy se měl systém změnit a doplatit na to měla Východoindická společnost.

Co si myslíte o v podstatě státem provozovaném obchodu s drogami, jak ho prováděla Východoindická společnost?