Ekonomické dějiny britského pití čaje: Obchod, obchod a jenom obchod

Na počátku 19. století bylo jen málo zemí, v nichž se čaj pěstoval. Protože Japonsko se před cizinci uzavřelo, o divoce rostoucím černém čaji v indickém Assámu v té době ještě žádný Evropan nevěděl. Jedinou zemí světa produkující čaj v dostatečném množství i kvalitě byla Čína. V té době se nacházela už téměř dvě stě let pod nadvládou mandžuské dynastie Čching.
Stejně jako téměř pro všechno v Číně, stanovovaly přísná pravidla i pro mezinárodní obchod s čajem císařské dekrety. Existovaly pouze dvě povolené cesty, kterými se dal čaj do Evropy dopravit. Tu první, vnitrozemní, tvořila několik tisíciletí stará "hedvábná" stezka, po níž přes střední Asii přepravovaly obchodní karavany čínské zboží už za časů Perské říše a Alexandra Velikého. Takto putoval čaj do Ruska a přes baltské a černomořské přístavy dále na Západ.
Druhá, o něco rychlejší cesta vedla po moři. Čaj se nakládal v čínských přístavech a do Evropy putoval občas se zastávkou a přeložením zboží v Indii. Tuto trasu, kde se konkurence likvidovala prostřednictvím lodních kanónů, původně obsluhovali Arabové, které v 16. století vytlačili Portugalci. Ti v 17. století podlehli Holanďanům, kterým obchod jen o něco později sebrali Britové. Problémem této cesty nebylo ani tak to, že byla dlouhá a nebezpečná, plná tajfunů, cyklonů a pirátů, jako spíše fakt, že císařský edikt přesně stanovoval počet přístavů, které se mezinárodním obchodem mohly zabývat. A ten byl od roku 1759 jenom jeden - Kuang-čou, pro Evropany známý jako Kanton.

Tím však čínská obchodní omezení zdaleka nekončila. Obchod zprostředkovával obchodnický cech, který Evropané nazývali "kohong". Za každou cizí loď byla odpovědná jedna obchodnická rodina. Za právo být členem cechu i obsloužit loď a její náklad se platily velké peníze. Ovšem to, jak ziskový obchod bude, respektive, jak velké z něj bude clo i daně, rozhodoval císařským dvorem stanovený dohlížitel z Úřadu pro záležitosti císařského domu při Vnitřním dvoře v Pekingu, zvaný Evropany jednoduše "hoppo".

Takový systém mohl fungovat za Arabů, Portugalců i Holanďanů. Svá omezení ovšem ukázal v okamžiku, kdy britský obchod s čajem začala organizovat britská Východoindická společnost a jejích lodí v jihočínském Kantonu začalo přibývat. Čím dál víc se ukazovalo, že členové kohongu, sužovaní daněmi a cly uvalenými hoppem, nejsou schopni příliv britských lodí finančně zvládnout. Ve snaze pokrýt všechny daně a cla a přitom nepřijít o lukrativní členství v cechu, se čínští obchodníci u Britů často zadlužovali, což vedlo k jejich krachům, britským obchodním ztrátám a následně stížnostem vůči celému, v britských očích archaickému cechovnímu systému. Na ty však čínský císařský dvůr nereagoval a hoppo je v souladu s vládními instrukcemi ignoroval.

Hlavním důvodem tohoto postoje byl fakt, že mezinárodní obchod s Británií byl v té době mimo rozlišovací schopnost císařského dvora. Ještě důležitější však bylo, že dvůr neměl na obchodě se špinavými, nemytými, zavšivenými a v podivných hadrech oblečenými barbary a "cizími ďábly" připomínající Číňanům spíše opice než civilizované osoby sebemenší zájem. Už šest set let od dob dynastie Sung se razila státní teorie, že obchod s barbary vnáší mezi obyvatelstvo nestabilitu, která může vyústit v chaos, přičemž chaos je to nejhorší, co by si v té době třísetmilionová, i dnešními moderními prostředky těžko spravovatelná říše přála.

Nejlepší mezinárodní obchod byl z tohoto pohledu žádný obchod, a tedy nebyl žádný důvod obchodní systém modernizovat. Ba naopak, čím problematičtější obchod bude, tím lépe.
Evropané mohli za čaj platit pouze stříbrem. Kohong měl zakázáno přijímat cokoli jiného. Toto omezení mělo pozoruhodný efekt. V důsledku toho, jak rostla v Evropě a především v Británii spotřeba čaje, začaly se světové zásoby stříbra pomalu přesouvat do Číny. Už v 17. století takto do čínského oběhu plynulo stříbro v hodnotě dnešních deseti milionů dolarů ročně a Čína se chtě nechtě stávala součástí světové ekonomiky se vším, co s tím souviselo. Když se například v 17. století zhroutila španělská ekonomika, vyvolal pokles dovozu stříbra do Číny kolaps cen. Důsledky byly pro celou říši Středu se slabým bankovním systémem a trvalým deficitem oběživa katastrofální.

O sto let později, kdy Východoindická společnost vykupovala až jednu sedminu čínské úrody čaje, byla obchodní výměna ještě rozsáhlejší. Příliv stříbra vedl k růstu cen, to vedlo k vyšší ražbě peněz a většímu rozvoji obchodu, který vyvolal ještě větší příliv stříbra.
Přes veškerá omezení dosáhl vzájemný obrat takové úrovně, že se britské Východoindické společnosti přestalo dostávat platidla. Jinými slovy - stříbrné doly celého světa nevyprodukovaly tolik stříbra, aby za ně největší společnost největší obchodní velmoci mohla koupit čaj pro všechny královy poddané. Celý obchod začal být pro Británii deficitní. Východoindické společnosti a postupně i britské státní pokladně začal hrozit bankrot.

V tu dobu obchodníci Východoindické společnosti již několik desetiletí zuřivě hledali zboží, které by mohli Číně výměnou za čaj nabídnout. V roce 1793 se na čínském císařském dvoře objevila obchodní delegace se vzorky britské průmyslové produkce. Dvůr vzorky označil za "tribut z Anglie", a tím jeho zájem skončil. V roce 1816, když se bilance ještě více zhoršila, přijelo další poselstvo, které však bylo tentokrát odmítnuto, aniž by ho císař přijal, a posláno pryč. Čínský panovník nestál o textil, lodě, ocel, zbraně či jiné barbarské zboží vazalských států.

Takový, z čínského hlediska logický, z evropského hlediska však nepochopitelně ignorantský přístup, přiváděl management Východoindické společnosti k zuřivosti. Není proto divu, že roku 1816 došlo vedení společnosti k jedinému závěru: není-li možné bilanci vzájemného obchodu zlepšit pomocí legálních prostředků, je třeba použít nástroje jiné.
Hledání vhodného zboží pro Čínu totiž nebylo tak neúspěšné, jak se oficiálně zdálo, a britští obchodníci vhodný produkt našli. Hned, jak obdrželo souhlas managementu, vystavilo zastoupení Východoindické společnosti v Indii potřebné dokumenty a licence, informovalo kantonskou pobočku a nakládka v Kalkatě mohla začít.
Loď, vydávající se do Kantonu, však tentokrát nepatřila Východoindické společnosti. Protože nákladem na její palubě nebylo obvyklé stříbro či průmyslové vzorky.
Bylo to opium.

Dají se najít některé prvky z doby obchodování s čajem v obchodní politice Číny i dnes?