Minulý díl jsme ukončili vznikem překvapivého triumvirátu, pevné
politické aliance mezi Crassem, Pompeiem a Caesarem. Co
následovalo?
Když se Crassus ujal správcovství Sýrie, bylo mu téměř
šedesát. Ze tří triumvirů byl nejstarší a nejméně slavný.
Pompeius potlačil Mariovy stoupence, zpacifikoval Hispánii,
porazil pontského krále Mithtridata, eliminoval kilikijské
piráty a pro Řím vybojoval Střední východ. Caesar udivoval
veřejnost nepřetržitou sérií vítězství v Galii. Crassus
neměl nic - kromě pověsti spekulanta a
sporného vítězství nad vzbouřenými otroky, o které se musel
dělit s Pompeiem. Trochu málo na člověka, který měl
vládnout Římu. Navíc člověka stárnoucího, který cítil, že
mu život uniká mezi prsty a je třeba jednat rychle, než
bude definitivně po všem.
Marcus Crassus, největší spekulant antiky:
Až tam, kde končí všechny mapy...
Dějiny mu vyšly vstříc. V Parthii, bývalé satrapii perské
říše (zabírající většinu území dnešního Íránu), později
makedonském království, které před dvěma stoletími ovládly
kočovné kmeny z Hyrkánie, proběhl státní převrat. Parthští
šlechtici, vynikající jezdci, libující si spíše v lovu,
pití, milování a sledování řeckých divadelních her, než ve
spravování země (kterou nechávali na starost porobeným
Řekům) svrhávali krále poměrně často - Parthie nepatřila k
zemím se stabilní vládou. Tentokrát však krále nakloněného
Římu nahradila dvojice jeho synů s poněkud odlišnou
politickou orientací. A když se pak synové servali mezi
sebou a zvítězil Orodes, kterého nepodporovali Římané, stal
se parthský vnitropolitický problém římským.
Crassus, který to jako budoucí správce Sýrie měl do Parthie
blízko, se nechal slyšet, že problém s politicky nestabilní
Parthií jednou provždy vyřeší. A že tažení neskončí v
Parthii. V tažení za slávou chtěl Crassus zastínit nejen
Caesara, Pompeia, Luculla a další římské vojevůdce, ale
chystal se překonat i Alexandra Velikého, nejslavnějšího
vojevůdce své doby. Římská armáda si měla po dobytí Parthie
podrobit Baktrii a Indii a dojít až k Indickému oceánu.
Není známo, zda to Crassus myslel vážně. Mapy té doby byly
nepřesné a velké vzdálenosti se mohly zdát menšími, než
skutečně byly. Navíc není ani známo, jak zkušený byl
Crassus geograf. Možná mu uniklo, že mluví o pochodu v
délce pěti až šesti tisíc kilometrů. Zcela určitě však
věděl, že dvakrát mladší Alexandr byl během podobného
tažení několikrát těžce raněn, v Indii se mu vzbouřili
doposud věrní vojáci, odmítající následovat krále za okraj
tehdy známého světa, a na zpáteční cestě makedonský král
zemřel v Babylóně. Myslel si, že to, co nedokázala
makedonská falanga, dovedou římské legie? Nebo, že to, co
zahubilo mladého Alexandra, nezabije starého Marka Crassa?
Crassus měl mnoho různých vlastností, rozhodně však
neoplýval heroickým vůdcovstvím Alexandrova typu. Jak bylo
římským legionářům (většinou patřícím k legiím naverbovaným
Pompeiem), když se dozvěděli, že je nový velitel povede
tam, kde končí všechny mapy?
Crassus válečník
Parthové měli v Crassa ještě menší důvěru. Když ho parthské
mírové poselstvo žádalo, aby stáhl armádu z parthského
území, Crassus vtipně odvětil, že jejich žádost osobně
zodpoví v parthském hlavním městě Seleukii. Parthové
propukli v smích společně s Římany a nejstarší z nich
ukázal Crassovi svoji dlaň.
"Tady vyroste chlup, než uvidíš Seleukii!" Řekl a
poselstvo odjelo informovat svého krále, že vypukla válka.
Mapa nešťastného Crassova tažení. Vytáhl z Antiochie směrem
na Seleukii, přičemž plánoval přes Ecbatanu pokračovat až
za východní okraj mapy. Místo toho tažení skončilo u Karrh
(řecky Carrhae).
Crassus překročil hranici se sedmi legiemi, čtyřmi tisíci
galskými jezdci a stejným počtem lehkých pěšáků. Jeho
zástupcem byl Cassius Longinus, schopný vojevůdce, který
bude později v občanské válce zle zatápět Caesarovi jako
velitel Pompeiova loďstva.
Velitelem jezdectva byl Crassův
syn Publius, který se ve stejné roli osvědčil při
Caesarových taženích v Galii.
Římský úder přes Eufrat a Tigris měl být koordinován s
útokem z Arménie, provedeným šesti tisíci těžkooděných
jezdců arménského krále. I tak měl Crassus na dobytí celého
známého světa méně vojáků, než soustředil proti Spartakovi,
a táhl s méně muži, než kolik jich měl Alexandr Veliký.
Neměl však na vybranou - více by pustá krajina, kterou
táhl, prostě neuživila.
I tak měli Římané zásobovací problémy. Parthové, jejichž
vojsko bylo celé jízdní, se proti většinou pěší římské
armádě uchýlili k taktice, kterou budou později praktikovat
všechna slabší, ale pohyblivější vojska. Stahující se
armádní jádro otravovalo zdroje pitné vody, vypalovalo
vesnice a ovocné sady, zatímco lehcí a rychlí jezdci
zadního voje přepadávali zásobovací kolony v římském týlu.
Část parthské armády pod Orodovým vedením vtrhla do Arménie
a drancováním a pustošením vázala arménskou armádu ve
vlastní zemi. Navíc se v římském vojsku roznesla zpráva, že
parthští mágové očarovali zemi, a jak to tak bývá, když
přijdou problémy, začala se vynořovat špatná proroctví.
Muselo to být skličující. Římský způsob boje, kde rychlé a
efektivní tažení vrcholila v rozhodující bitvě, narazil na
způsob boje kočovníků, jehož cílem bylo vítězství samotné a
bylo lhostejné, za jakou dobu a jakým způsobem se k němu
bojující strana dobere.
Zatímco pro Římany byl ústup
ostudný a nemyslitelný, pro parthské jezdce to byl obvyklý
způsob uchování sil pro příští střetnutí za příznivějších
podmínek.
Během následujících dvou tisíc let se římskému způsobu
uvažování začne říkat evropský a parthskému asijský. Ten
evropský se bude jevit Evropanům jako přímý a férový,
kdežto asijský úskočný a zbabělý. A po stejnou dobu se
asijským protivníkům bude jevit pošetilé bojovat tváří v
tvář se silnějším soupeřem, když je bezpečnější počkat, až
se k vám soupeř obrátí zády.
Crassus ztrácí nejenom vítězství
Crassovi se v parthském tažení nevedlo lépe než jeho
následovníkům v bojích s Huny, Turky, Mongoly či třeba
čínskými, vietnamskými anebo afghánskými partyzány. Byl
proto překvapen, když u Zeugmy nalezl parthskou armádu
připravenou k boji. Natolik překvapen, že v touze po
konečné bitvě rozvinul vojsko, aniž by doplnil vodu z
nedaleké říčky. Později toho litoval.
Třikrát slabší
Parthové totiž Římanům připravili peklo.
Místo Římany očekávaného úderu těžkých jezdců dal parthský
velitel Surena tlouci do bubnů a pak nechal římské legie
zasypávat šípy lehkých jezdců. To by nebylo nic obtížného,
legie znaly způsob, jak se proti šípům chránit, problém
však byl, že ostřelování neustávalo. Původně Římané
mysleli, že jízdním lučištníkům musí dojít šípy, pak však
zjistili, že si je při pravidelných střídáních jezdci
doplňují z nákladních velbloudů. Protiútoky římských
lehkooděnců udeřily do prázdna, když se jízdní střelci před
pěšáky stáhli, a ty odvážné, kteří je pronásledovali
příliš, čekalo obklíčení a smrt z rukou Surenových
těžkooděnců.
Den ubíhal, římské vojáky v semknutých útvarech vedle horka
začala trápit i žízeň, která je s bubnováním a ostřelováním
vytáčela k nepříčetnosti. Nakonec praskly Crassovi nervy a
svého syna Publia pobídl k protiútoku. Šest tisíc do útoku
vyslaných vojáků však jezdci obklíčili a zlikvidovali.
Krátce poté přistálo v římských řadách něco, co bylo
identifikováno jako useknutá Publiova hlava.
A bude ještě hůř
Konečně přišel večer. Obě strany se stáhly do tábora. Během
noční porady římští důstojníci odmítli absolvovat podobnou
bitvu příští den a vyzvali Crassa k ústupu. Velitel,
pravděpodobně stále ještě otřesený smrtí svého syna,
souhlasil. Armáda opouštěla v tichosti raněné i tábor, když
mezi zraněnými vypukla panika, která vyburcovala parthské
stráže.
Během zmateného nočního ústupu se jádru římské armády
podařilo stáhnout do města Karrh, když se parthská armáda
zdržela dobíjením římských raněných, drancováním tábora a
lovením uprchlíků. Pak však Parthové město obklíčili a
znovu přišla noc.
Římanů bylo stále ještě více než Parthů, kočovníci navíc
nevynikali jako dobyvatelé pevností, římská morálka však
byla už natolik nízká, že se vojáci rozhodli ve městě
nezdržovat, v noci proniknout parthskými liniemi a znovu
uprchnout. Armáda se rozpadla, když se každý zkusil
zachránit kůži, jak nejlépe mohl. Některým se to podařilo.
Cassius se s pěti sty jezdci probil do Sýrie. Pěti
tisícům vojáků se pod vedením jistého Octavia podařilo
dojít do nedalekých hor, kam se za nimi Parthové neodvážili.
Crassus takové štěstí neměl. Den ho zastihl se čtyřmi
kohortami, několika jezdci a pěti osobními strážci na cestě
k horám s parthskými jezdci v patách. Naposledy v životě měl
štěstí, když mu Octavius se svými vojáky přispěchal na
pomoc. Zakryli Crassa štíty, načež Octavius prohlásil, že
dokud bude nějaký Říman živ, Crassa se žádný šíp netkne.
Pak přitáhl Surena, pahorek s Římany obklíčil a římského
velitele vyzval k jednání. Crassus, jehož sny o vojenské
slávě právě končily v mezopotámském prachu, v obavě před
další parthskou lstí jakékoliv jednání odmítl. Možná si
vzpomněl na příkopem sevřeného Spartaka tenkrát před lety.
Anebo na svůj hasičský trik. Ovšem teď to byl on, komu
hořel dům a kdo věděl, že čas hraje jen pro nepřítele.
Nejspíš tušil, že je konec. A když cítil, že je téměř
mrtvý, nechtěl být na závěr života aspoň trapný. Jenže
Crassovi vojáci toho měli už dost. V jejich očích bylo
jednání jedinou možnou cestou k záchraně. Možná, že je
Parthové skutečně ušetří a uzavřou s Římem mír. Pokud se
nebude jednat, tak zemřou určitě, o tom není sporu. Crassus
namítl, že mohou počkat na soumrak a v noci se probít do
hor. Ale nikdo ho už neposlouchal, a tak musel pohár
hořkosti vypít až do úplného dna...
Poslední okamžiky největšího spekulanta antiky
Karrhy tak, jak vypadají dnes – turecké městečko Harran.
Hloupé místo pro smrt nejslavnějšího spekulanta římských
dějin.
A tak
Marcus Licinius Crassus, obchodník,
spekulant, řečník a politik, vykročil v čele své osobní
stráže s Octaviem po boku vstříc Surenovým jezdcům a svému
osudu. Těch pár set metrů, které musel urazit, by mohlo být
námětem na poslední obraz z jeho života -
jeden z
nejmocnějších mužů tehdejšího světa kráčí na smrt, když
poznal, že všechny peníze i moc světa jsou k ničemu, když
vám Fortuna ukáže svou odvrácenou tvář.
"Jak je možné, že římský velitel jde pěšky, zatímco já a můj doprovod sedíme na koních?"
Vykřikl při pohledu na Crassa třicetiletý Surena a
přikázal
přivést Marku Liciniovi koně. A jeho muži donutili Crassa
usednout na zlatem oděného koně, který se splašil, a když
Octavius s doprovodem přiskočili Crassovi na pomoc, strhla
se rvačka, v které všichni přítomní vytáhli meče.
Crassa strhli Parthové k zemi, kde mu uťali hlavu a pravou
ruku. Poté vyjeli k Římanům na kopci, oznámili jim, že
Crassus dostal, co zasloužil, a vyzvali je, aby se vzdali.
Naprosto demoralizovaní vojáci tak učinili a jedno z
nejkatastrofalnějších římských tažení skončilo.
Nekončí však Crassův příběh
Jeho ruku s hlavou rychlý parthský posel přinesl svému
králi, který zrovna v Arménii na potvrzení čerstvě
uzavřeného míru provdal svého syna za sestru arménského
krále. Když s arménským panovníkem sledovali v divadle
řeckou tragédii, byla Crassova hlava prezentována užaslému
obecenstvu jako divadelní rekvizita. Pobavený parthský král
Orodes potom autora hry, posla i herce odměnil za výborný
nápad.
Vojevůdce Surena přežil Crassa jen o několik let - osudnou
se mu stala vlastní popularita a Orodova závist. Král
Orodes nejprve ve válce s Římany ztratil syna Pakora, aby
pak byl druhým synem Fraatem nejprve otráven a poté
uškrcen.
Římanům se nevedlo o mnoho lépe. Crassova smrt
narušila křehkou politickou rovnováhu, načež mezi Pompeiem
a Caesarem vypukla občanská válka. Do deseti let byli mrtví
oba - jedním z Caesarových vrahů se stal Crassův velitel
tábora Cassius.
Když po Caesarově smrti vypukla další válka, v které zemřel
Cassius i Cicero, stal se jediným vítězem Octavianus, který
přijal jméno Augustus (Vznešený). O tom, jak živá byla v té
době Crassova památka, svědčí další Augustovy kroky:
Uzavřel mír s Parthií. Odňal vybírání daní publikánům
a svěřil ho římskému státu. Zavedl v
Římě hasičský sbor.
Máte, co byste do našeho antického seriálu doplnili? Jak se
vám vyprávění o Marku Liciniovi Crassovi líbilo?
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
4. 5. 2007 8:11, Larus
díky za osvětu. už študuju Clausewitze... :-)
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
8. 5. 2007 22:11, Drahuše
Články byly velmi pěkné. Těším se na další pokračování o ekonomickém myšlení v historii.
Třeba jaký byl Valdštejn ekonom?
V diskuzi je celkem (18 komentářů) příspěvků.