Marcus Crassus: mládí antického spekulanta

Jmenoval se Marcus Licinius Crassus, ale říkali mu "Dives", což v latině znamená "Bohatý". Narodil se (pravděpodobně) v roce 112 před naším letopočtem v rodině senátora, tribuna a censora. Měl dva starší bratry, s nimiž v mládí jídal u jednoho stolu - a když jeden z nich zemřel, vzal si jeho ženu za manželku. Všechny své děti pak měl jenom s ní. Plutarch (od kterého pochází většina Crasssových životopisných údajů) uvádí, že byl umírněný v jídle i chování. Jediná jeho známá aféra se týkala jisté vestálky jménem Licinia, Crassovi však šlo spíše o její nemovitost než o ni. Když se mu podařilo nemovitost koupit, aféra velmi rychle utichla. Crassovou zálibou totiž nebyly ženy. Jeho vášní byl majetek.

V době jeho mládí je Řím nepochybným pánem Středomoří. Odvěký nepřítel Kartágo bylo zničeno před více než 30 lety a jeho kolonie v Hispánii a Sicílii patří Římu déle než století. Římské armády si podrobily Makedonii a Řecko, mají hlavní slovo v Africe, Malé Asii i Galii a dominantní římské postavení uznává i Egypt, Sýrie a Palestina. Hlavním římským problémem není vnější nepřítel - největším problémem se stává římská velikost.

Republikánské státní zřízení, konstruované původně pro potřeby města, později modifikované pro potřeby státu o velikosti dnešní Itálie, totiž po 350 letech existence přestává zvládat správu celku, zahrnujícího téměř celé Středomoří. Například konzulové (premiéři v dnešním slova smyslu) jsou voleni jen na jeden rok, vždy dva se stejnými pravomocemi a v rámci nezbytných kompromisů často ze znepřátelených politických frakcí. Při takové konstelaci je pro ně těžké se za jeden rok vůbec na něčem dohodnout, natož něco důležitého stihnout. V důsledku toho státní správa stagnuje.

Začínají se objevovat schopní jedinci, tvrdící, že jeden člověk s absolutní mocí zvolený na delší dobu by státní správu zvládl lépe. Kupodivu tou jedinou osobou většinou myslí sebe a jako schopní lidé nemají od tvrzení daleko k činům. A protože republikánské zřízení bylo zkonstruované právě proto, aby podobným pokusům zabránilo, každý takový pokus končí nevyhnutelně krveprolitím.

Crassův denár. Jeho hodnota odpovídala zhruba čtyřem sesterciům anebo šestnácti assům. Za tři sestercie denně jste si mohli najmout řemeslníka, za tři assy navečeřet v hostinci.

Marku Liciniovi je pětadvacet let, když se dva takoví jedinci (Marius a Cinna) zmocní Říma. Markův otec spáchá sebevraždu a jeho starší bratr zahyne rukama najatých vrahů. Marcus na poslední chvíli uteče do Hispánie k známým svého otce.
A tak tu máme druhý obraz z Crassova života - Crassus po osm měsíců schovaný v jeskyni, zbavený veškerého majetku a vydaný na milost a nemilost známým a otrokům, kteří sice slíbili, že ho nezradí, ale přesto ho každou chvíli mohou udat. Mládí je nenávratně pryč, stejně jako přátelé a rodina. Jediné, co mu zbývá, je spousta času a myšlenky na pomstu, nenávist a nejasnou budoucnost.

Pak Marius zemře, Cinnu zavraždí vlastní vojáci, římská vláda se rozpadne a povstane Sulla. Crassus vyjde z jeskyně, shromáždí oddíl o síle 2 500 mužů, s kterým táhne Hispánií a Afrikou, aby se přidal k Sullovým oddílům. Lucius Cornelius Sulla, zvaný "Felix" (Štastlivec), si Crassa oblíbí a učiní ho jedním ze svých velitelů. A tak tu máme třetí obraz - Crassus válečník.

Vidíme mladého a charismatického velitele, kterému se podřizují i Sullovi ostřílení veteráni asijských a řeckých válek. Vidíme odvážného Crassa, který v bitvě u Říma zachrání Sullovo pravé křídlo, tím celou bitvu a pro Sullu vyhraje i občanskou válku. Ale máme tu i chamtivého Crassa. Podřízení ho obviňují z příliš velké touhy po penězích, když si přisvojuje peníze, které měly patřit jeho oddílům, a vypisuje daně z obsazených území, které Sullova pokladna nikdy neuvidí, protože končí jen a jen v jeho kapse. I Sulla si ho kvůli tomu dobírá.

A vidíme i Crassa závistivého. Neboť přes všechny Crassovy úspěchy není nejoblíbenějším Šťastlivcovým vojákem on, ale o šest let mladší Gnaius Pompeius, při jehož příchodu i Sulla vstává, smeká přilbu a zdraví vztyčenou pravicí. Protože na rozdíl od Crassa je Pompeius vojenský a organizační génius. Sulla mu udělí přezdívku "Magnus" ("Veliký") a po dobytí Říma mu dá jako nejmladšímu Římanovi vůbec vystrojit triumf. Pompeiovu oblibu i přezdívku ponese Crassus velmi těžce po celý svůj život - kdykoliv se někdo před ním zmíní o Pompeiovi Velikém, setká se s Crassovou uštěpačnou poznámkou mířící na Pompeiův malý fyzický vzrůst: "A jak velký je vlastně Pompeius Veliký?"

Po Sullově vítězství je Crassovi zabavený majetek vrácen, jako Šťastlivcův příznivec navíc získá právo odkoupit za sníženou cenu majetek zabavený Sullovým odpůrcům. V tento okamžik nastane Crassův životní zlom. Může si vybrat - buď se stane mladým nadějným politikem a zůstane v Římě v Sullových službách s nadějí na vysoké státní a politické funkce, v budoucnu možná i nástupnictví. Anebo jako Pompeius zůstane vojákem a vydá se za slávou do římských provincií, likvidovat zbytky Mariových vojsk a potlačovat povstání nepřátel využívajících politických zmatků.

Třicetiletý Marcus Crassus si kupodivu vybere dráhu třetí a stane se největším spekulantem starověkého Říma. Právo k odkupu majetku Sullových nepřátel totiž využije v měřítku, které překvapí i samotného Sullu. Do nákupů nemovitostí vrhne všechny své peníze z občanské války, a když proskripce skončí a ceny nemovitostí se vrátí na původní úroveň, bude dle Plutarcha činit Crassův majetek 300 talentů. Tato částka zhruba odpovídá 7,2 milionům sesterciů, což je devítinásobek sumy, považované za minimální majetek senátorů. Než si toho ostatní všimnou, stane se Crassus jedním z nejbohatších římských občanů.