Daně a sociální dávky: je pro ČR lepší anglosaský nebo skandinávský model?

V České republice se již delší dobu diskutuje o vhodné podobě daňového systému a s tím související výši a rozsahu sociálních dávek. Tato diskuze nabrala ostřejší formy vzhledem k volební kampani, či spíše volebním kampaním roku 2006.
Dvě největší politické strany prezentují své modely a opírají se při tom o zahraniční zkušenosti. ODS preferuje tzv. anglosaský model a nezakrývá, že jí jde o odstranění sociálního státu a že ji více oslovuje uspořádání např. ve Velké Británii či v USA. U ČSSD je situace složitější, odvolává se sice na tzv. švédský model, ale častěji zmiňuje model německý.

To není zrovna šťastná volba, neboť německý model se - na rozdíl od švédského - potýká s velkými problémy. Reformy započaté vládou Gerharda Schrödera, především sociálně dosti necitlivá reforma Hartz IV., vedly k sociálnímu propadu nejen ve východní části SRN. O tom svědčí i "objevení" tzv. Unterschicht, tedy spodní vrstvy lidí, kteří nejenže nemají práci a jsou zcela závislí na sociálních dávkách, ale jsou i bez jakékoliv perspektivy.

Obnovené diskuze ohledně adekvátní sociální politiky pro Německo v SPD (němečtí sociální demokraté) a rovněž volání po sociálnější tváři CDU (křesťanští demokraté) ukazují, že si Němci tento problém začínají uvědomovat a chápat, že jimi zvolené řešení nebylo zřejmě nejvhodnější.

Hlavním cílem tohoto článku je porovnat dvě protilehlé koncepce, anglosaský model a švédský model sociálního státu (jež je také někdy nazýván státem blahobytu). Protože oba modely fungují delší dobu, může být takové srovnání pro ČR velmi přínosné, protože ukáže nejen rozpočtové, ale i společenské dopady obou odlišných modelů.

Opravdu vede nízká sociální ochrana k pozitivním výsledkům?

ODS jako pravicová strana klade důraz na jednotlivce, jeho osobní snažení a individuální rozhodování. To se projevuje jak ve struktuře daní, tak v návrzích na reformu sociálního systému. Sociální dávky jsou považovány za příliš vysoké a vyplácené příliš mnoha příjemcům.

Daně by se měly posunout směrem k většímu důrazu na daně nepřímé, které zdaňují osobní spotřebu - v nichž se tedy projevuje osobní volby jednotlivce, jakým statkům dá přednost - a naopak markantně snížit daně přímé. Progresivita přímých daní je chápána negativně, jako trestání těch více schopných a pilných.

ODS uvádí příklady USA, Velké Británie (přičemž neopomene připomenout, že to byl labourista Tony Blair, který reformy ve Velké Británii prováděl) a rovněž Irska , které má velmi nízké daně z příjmu.

Argumenty bývají položeny jasně a poměrně přesvědčivě. Všechny zmíněné anglosaské země vykazují nízkou míru nezaměstnanosti, jež leží pod průměrem členů EU. Nezaměstnanost se v těchto zemích pohybuje okolo 5 %. Relativně nízký podíl zaujímá i dlouhodobá nezaměstnanost. Nízká sociální ochrana, velmi slabě rozvinuté sociální zákonodárství (v případě USA) zdá se, vede k pozitivním výsledkům.

Fenomén pracující chudoby

Nízká úroveň sociálního zákonodárství vede k tomu, že pravděpodobnost, že ztratím práci, je v anglosaských zemích dosti vysoká. Na druhou stranu vzrůstá i šance na to, že poměrně rychle najdu nové zaměstnaní. Neoliberální ekonomové v tomto vidí určitý vzor: pracovní sílu, jež by se ve flexibilitě měla vyrovnat maximálně flexibilnímu kapitálu.

Ale anglosaský model nepřináší jen samá pozitiva, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vysoká flexibilita pracovní síly vede k množení částečných úvazků, často tzv. billig jobs, tj. prací jako je čištění bot či stříhání trávníku. Navíc tento systém práce vede k tomu, že pracovník ztrácí jakoukoliv jistotu a je donucen brát jakoukoliv práci za jakoukoliv mzdu (v případech, že není stanovena minimální mzda, jak u nás navrhuje i ODS). Takovéto řešení ale vede k odstranění nezaměstnanosti opravdu jen zdánlivě.

K čemu vede zcela jistě, je nový fenomén tzv. pracující chudoby ¹. Nejedná se jen o pracovníky ze zemí třetího světa (Afrika, Asie), kde je pracující chudoba velmi rozšířená. Podobný jev můžeme pozorovat právě v anglosaských zemích, ale např. i v Rusku. Tito pracující samozřejmě vypadnou ze statistik o nezaměstnanosti, ale už hůře se dozvídáme, že pracující velmi tvrdě za plat, z něhož stěží mohou přežít.

Ze zemí OECD to jsou právě anglosaské země, které dosahují největších podílů obyvatelstva žijícího pod hranicí chudoby, což příkře kontrastuje s nízkými mírami nezaměstnanosti.

V USA je zřetelné rasové rozdělení chudých, týká se především černošské a hispánské menšiny. Stačí zmínit, že navzdory ekonomickému oživení průměrné příjmy domácností v roce 2003 stagnovaly, že chudoba postihuje odhadem 36 miliónů lidí a že dokonce 45 miliónů Američanů nemá zdravotní pojištění. Podobně hovoří i data Eurostatu, jež měří chudobu v EU.
Pokud známe tyto fakta, pak se nám anglosaský model jeví v jiném světle.

1. zavedly rovnou daň, jež má katastrofální důsledky na polarizaci společnosti (Slovensko, Estonsko),
2. mají nízké daně (Irsko, Velká Británie),
3. mají slabé sociální zákonodárství a nízkou míru redistribuce (Řecko, Portugalsko).

Vzniká "dvoustupňová" společnost

Polarizace společnosti je měřena tzv. Gini koeficientem. Čím vyšší je hodnota koeficientu, tím nerovnoměrnější je rozdělení příjmů ve společnosti. Vysokých hodnot přes 60 dosahují rozvojové země Afriky a Latinské Ameriky. Z vyspělých zemích se pak s hodnotu koeficientu okolo 40 pohybují USA (podobně jako Rusko a Čína). Naopak Švédsko má hodnotu Gini koeficientu pouze 25.

Politika anglosaských zemí tedy vede k polarizaci společnosti, často se hovoří přímo o dvoustupňové společnosti: o vrstvě stále bohatších jedinců, jejichž příjmy prudce rostou a "zbytku", jehož reálné příjmy klesají či stagnují. Střední třída se trhá vedví, menší část se přesune do vrstvy nejbohatších, ale větší část se propadá do třídy nižší.

Tuto 2stupňovou asymetrii, jež se samozřejmě projevuje v politické rovině, lze pozorovat téměř ve všech zemích. Elita, politicky reprezentována pravicí, se snaží upevnit si své postavení, hovoří o motivaci pracovat (ale už ne o tom, o jakou práci by šlo), o tom, že je třeba osekat sociální dávky a snížit daně těm "nejlepším, nepracovitějším a nejschopnějším".

Tyto tendence se, nejen v ČR, objevují ve stále ostřejší formě střetu mezi levicí a pravicí, kdy v případě pravicových stran někdy nabývá až fašizoidních forem. Levice, jež je celosvětové zeslabena po neúspěchu Třetí cesty, hledá ucelený koncept, a často se chová oportunisticky a snaží se přejímat určité kroky pravicových "odborníků" ³.

Snahy zrušit minimální mzdu, silně podporované Hospodářskou komorou, jistě nejsou vedeny motivem snížit nezaměstnanost. Již dnes totiž minimální mzdu pobírají necelá 3 % pracujících. Rovněž neohrožují českou konkurenceschopnost (pokud se ovšem nesrovnáváme s Čínou nebo africkými zeměmi), protože česká minimální mzda patří k nejnižším v EU - minimální mzda činí 32 % průměrného výdělku ⁴.

Poznámky:
¹ O šíření globální chudoby a nerovnoměrností vývoje viz P. Sirůček: Nové aspekty globalizace aneb megatrendy 2000-2010, Marathon, 5/2004 viz zde.
² Mexiko má ze všech členů OECD nejnižší daňovou kvótu. Viz zde.
³ Takto se zachovala například německá SPD. Reakce byly jasné - vznikla nová strana Die Linke (odpadlíků z SPD, jež nesouhlasili s novou reformní politikou, jež byla možná jen o něco málo mírnější, než kdyby ji uskutečňovala pravice).
⁴ Minimální mzdy v ČR patří k nejnižším v Unii, viz zde (online dne 3. 5. 2006). ODS často operuje argumentem, že např. v Německu ale ani ve skandinávských zemí není stanovována minimální mzda. To je ale pravda jen částečně - minimální mzda je určována v kolektivních smlouvách pro jednotlivé sektory. Vzhledem k silnému postavení odborů ve skandinávských zemích je pak "zaručena" dostatečná výše této minimální mzdy v daném sektoru.

Ve 2. dílu podrobněji rozebereme skandinávský model.

Článek vyšel v internetovém magazínu Marathon.

Co si o anglosaském modelu myslíte vy? Je podle vás vhodný pro Českou republiku? Proč?