Proč říct ano rovné dani

Jak vyplývá z definice, rovná daň znamená jednotnou daňovou sazbu. Neboli každý plátce odvádí státu na dani stejné procento ze svých příjmů. V ČR jsou tímto způsobem zdaňovány příjmy právnických osob.

Existují další dva základní typy zdanění:

1. Daň paušální - každý platí stejnou ČÁSTKU. Toto zdanění se pro daně z příjmu nepoužívá, někdy bývá používáno u obecních daní (tzv. daň z hlavy, se kterou např. neuspěla Margaret Tchatcherová v Británii). Vychází z předpokladu, že každý občan čerpá ze služeb poskytovaných obcí přibližně stejně a měl by tedy stejně platit. Obvykle jde o nízké částky.
U nás je obdobou plošné daně např. daň z nemovitosti, kde se platí stejná částka za m² bez ohledu na výši příjmu.

2. Daň progresivní - přesněji řečeno progresivní daňová sazba. S výší příjmu daňová sazba roste. Tento způsob zdanění příjmu u nás platí pro fyzické osoby - ať už podnikatele nebo zaměstnance.

Míra zdanění

Zde je důležitým pojmem tzv. Lafferova křivka. Říká, že s rostoucí mírou zdanění rostou daňové příjmy státu čím dál méně, až se růst v určitém bodě (při určité daňové sazbě) zastaví úplně a pokud se sazba ještě zvýší, celkový objem vybraných daní začne dokonce klesat.
Dejme tomu, že při zdanění 20% sazbou vybere stát 200 miliard, při zdanění 30 % nevybere 300 miliard, ale 250 miliard, při zdanění 40% sazbou 220 miliard a při zdanění 50% sazbou 180 miliard. Logicky si to lze představit na případu zdanění nulovou sazbou a stoprocentní sazbou - v obou stát nevybere nic, protože nikdo nebude vyvíjet aktivity, z nichž státu odevzdá celý výnos. Jednoduše řečeno: se zvyšováním daní klesá ochota je platit.
V různých státech a kulturách má onen kritický bod zdanění různou hodnotu. Tam, kde je míra shody s přerozdělováním vyšší (Švédsko), je hodnota kritického bodu vyšší. Kde společnost tradičně oceňuje míru vlastní aktivity a nepřeje si přílišné zásahy státu (USA), je kritický bod níže.
Roli hraje i to, jestli stát za vybrané peníze poskytuje kvalitní služby či peníze daňových poplatníků zbytečně rozhazuje. Dalšími aspekty jsou sankce za daňové úniky a především jejich vymahatelnost, míra poctivosti ve společnosti atd. V zásadě se ale jedná o míru možného zisku (nezaplacená částka) na straně jedné a míru rizika (sankce) na straně druhé. Jsou-li daňové sazby nízké, možný zisk je nízký. Kromě daňových úniků jde i o tzv. "daňovou optimalizaci", tedy víceméně legální vyhýbání se zdanění např. přesunem zisku před zdaněním do zahraničí nebo zcela legálním přemístěním sídla firmy do státu s nižším zdaněním atd.
Česká republika je zemí s vysokou mírou přímého zdanění. Nejde jen o daňovou sazbu, ale také odvody na sociální a zdravotní pojištění, protože i ty jsou daní.

Proč rovná daň?

Z výše uvedeného se zdá, že podstatou problému je míra zdanění, nikoli způsob. Proč tedy jenom nesnížit daně, proč rovná daň? Jaké má výhody oproti dani progresivní?

1. Jednoduchost

Zavádění rovné daně je spojeno s rušením výjimek, osvobození, odčitatelných položek. Ty jsou většinou určitou kompenzací za vysokou míru zdanění nebo od ní osvobozují různé "veřejně prospěšné" aktivity apod. Stačí porovnat úsporu na dani, která vznikne poplatníkovi s nízkým příjmem díky odčitatelné položce na dítě - je to 320 Kč měsíčně, zatímco poplatník s vysokým příjmem ušetří 682 Kč. Ještě lépe je to vidět u odpočtu úroků z hypotečního úvěru a úvěru ze stavebního spoření - více než 84 % sumy, o kterou stát vybere na daních méně, čerpá 10 % domácností s nejvyššími příjmy. Při nízké a rovné sazbě není taková kompenzace potřeba. Neuvěřitelným způsobem komplikují daňový systém odpisy. Progresivní daňový systém je složitý, vyžaduje poradce, běžný malý živnostník se v něm těžko vyzná.
Naše daňová džungle výjimek a výjimek z výjimek (jenom zákon o dani z příjmů byl do konce minulého roku novelizován 52x!) potřebuje prořezat. Ovšem výhody jednoduchých daní se občanům vysvětlují obtížněji než efemérní výhody různých osvobození od placení daní a odpočtů na "bohulibé účely". Daňové odpočty ale nejsou ničím jiným než netransparentním přerozdělováním.
Co může být jednoduššího než darovat z veřejných financí miliardu nějaké vlivné lobbistické skupině - například zemědělcům - vždyť po rozpočítání vyjdou na jednoho poplatníka pouhé dvě stokoruny. Miliarda někomu hodně pomůže, dvě stovky nikoho neochudí. Chyba redistribuční dávky ovšem spočívá v tom, že jakmile erární pokladna nasype někomu pár miliard, ozvou se další "potřební". Z původních stokorun se stávají tisíce a desetitisíce. To s sebou logicky přináší tvorbu stovek daňových výjimek a přímých dotací, v nichž se už nikdo nevyzná. K obsluze takového velekomplikovaného systému je pak potřeba drahý byrokratická aparát, placený - jak jinak - z peněz daňových poplatníků. A to vše je korunováno vysokou mírou zdanění.
Při rovné sazbě DPH by nedocházelo k absurditám jako je placení různě vysoké DPH za sprchový kout v případě, že ho montuje firma jako součást rekonstrukce koupelny a v případě, že si ho občan koupí v obchodě. Nemuseli bychom se složitě dohadovat s EU o výjimkách a nevznikala by hrozba vládní krize kvůli kondomům.
V této chvíli už se opět šikují lobbisté, aby u příležitosti nutné novely zákona o DPH (další!), dostrkali zákonodárce k zařazení svých produktů mezi ty, které jsou daněny sníženou sazbou. Pokud bychom zavedli jednotnou sazbu, tohle by se nedělo.

2. Omezení daňových úniků

Lze si snadno představit, že při jednotné sazbě DPH by nemohlo dojít k podvodům typu "lehké topné oleje". Rovněž práce by měla být daněmi a dalšími odvody zatížena ve všech případech stejně a vždy pouze jednou. Není normální, když podle typu smlouvy je stejná práce daněna různým procentem, mimo to se jednou platí pojistné na sociální a zdravotní pojištění z celého příjmu, v jiném případě z určitého procenta, jindy se sice platí pojistné na zdravotní pojištění, nikoli ale na sociální, ve čtvrtém případě se pojistné neplatí vůbec ... Stejná sazba na všechny druhy příjmů nemotivuje k přesouvání příjmů do kategorie s nižším nebo žádným zdaněním.

3. Rovnost subjektů a rovná pravidla hospodářské soutěže

Rovná daň bez odčitatelných položek a dalších výjimek nezvýhodňuje jedny subjekty oproti druhým, které poskytují obdobné výrobky či služby. Nedeformuje tudíž trh.

4. Pracovitost a poctivost nejsou trestány

Dnes jsou snaha a schopnosti trestány - čím víc a lépe člověk pracuje, tím větší část mu stát sebere. Rovná daň ukrojí každému stejnou část příjmu.
Čím vyšší daně, tím více jsou postiženi ti, kteří se jejich placení nemohou nebo nechtějí vyhnout. Nízké daně, vysoké sankce a rovná pravidla pro všechny příjmy znamenají širší okruh zdaňovaných příjmů a více plátců.
Zvyšovat daně ve chvíli, kdy stát potřebuje více peněz, znamená, že více zaplatí ti, kteří musejí, ostatní jsou jen více motivováni k tomu, aby se placení daní vyhnuli. Více zdaňovat bohaté zní sice líbivě, ve skutečnosti však na tom nikdo nic nezíská. Praktickým důkazem je to, k čemu došlo v USA: "V roce 1981 snížil Ronald Reagan horní sazbu daně z příjmu z 50 % na 28 % a objem vybraných daní vzrostl během 80. let zhruba na dvojnásobek... Proč? Bohatí raději platili daně, než aby se obtěžovali s komplikovanými a nákladnými daňovými kličkami." (Pavel Kohout, analytik PPF).

Jak to provést?

Nikdo nenavrhuje, aby byla rovná daň zavedena okamžitě a najednou. Daňová reforma je celý komplex postupných změn, směřujících ke snížení celkového daňového zatížení občanů a podnikatelů a zároveň k administrativnímu zjednodušení a omezení daňových úniků. Je třeba respektovat investiční záměry (např. penzijní připojištění, hypotéky). Odpisové lhůty je možné zkracovat postupně, nemělo by to ale trvat příliš dlouho.
Možný postup při zkracování odpisových dob:

1. Dvakrát, poprvé co nejdříve, podruhé za dva, maximálně tři roky, zkrátit odpisové doby následujícím způsobem:

Zároveň by se limit pro odpisování z dnešních 40 000 Kč (naposledy zvýšen v roce 1998), zvyšoval každoročně o 20 000 Kč.

2. Třetím krokem by byla systémová změna: přechod z kategorizace podle druhu investice do kategorizace podle hodnoty a zároveň omezení počtu odpisových skupin.
Čtvrtým krokem další zkrácení odpisových dob:

Pravidla pro odpisování by byla shodná ve všech případech, zmizely by jakékoli výjimky a speciální pravidla pro různé druhy investic či různé typy plátců. Odpisování by bylo rovnoměrné, každoročně by se odpisoval podíl hodnoty investice a doby odpisování.

3. Po kvalifikovaném vyhodnocení dopadů předcházejících kroků by v případě příznivých výsledků bylo možno přikročit k úplnému zrušení odpisů - jakoukoli investici by bylo možné odepsat (= dát do nákladů) v roce pořízení.

Cílem jsou nízké daně, srozumitelný systém, jednoduché daňové přiznání, stejné podmínky pro všechny a jasná pravidla. Nejlepší podpora rozvoje ekonomiky a konkurenceschopnosti našich firem.

Autor je senátorem za ODS.

Co si o rovné dani myslíte vy? Skutečně by České republice přinesla to, co tvrdí senátor Škaloud? Byla by rovná daň podle vás přínosem pro všechny skupiny obyvatelstva?