Již během druhé světové války pracovaly Spojené státy na novém hospodářském
uspořádání poválečného světa. Životně důležité bylo, aby se mezinárodní
společenství vyvarovalo všech vážných chyb, které byly učiněny po první
světové válce.
Odstrašujícím příkladem byla zde již popisovaná německá
hyperinflace, vyvolaná vysokými válečnými reparacemi, která způsobila
nebezpečný vzestup politického extremismu. Když v květnu 1945 skončil
nejstrašnější válečný konflikt v lidské historii, nacházela se Evropa
hospodářsky na dně. Rozbitá města, zničené dopravní cesty, zpustošené
národní ekonomiky – takový obraz skýtala Evropa poválečných dní.
Zoufalá situace byla zejména v Německu, Rakousku, Polsku, Jugoslávii a
Sovětském svazu.
V této době byly již Spojené státy nesporně světovou velmocí číslo jedna.
Dřívější
americká politika izolacionismu byla již nemyslitelná a Spojené státy
byly objektivně "odsouzeny" k rozhodující roli v poválečném světě.
Prvotním
cílem americké poválečné politiky bylo posílení politické a hospodářské
pozice. Již v roce 1942 podmínily Spojené státy svou finanční a
vojenskou pomoc Velké Británii úplnou liberalizací svého obchodu se
státy britského impéria. V souladu s principy Atlantické charty
(prohlášena 14.8.1941) podporovaly USA už během války a zejména po
jejím ukončení osvobozenecká hnutí v koloniích, kde však o svůj vliv
musely tvrdě soupeřit se Sovětským svazem.
Významnou oporou
poválečné politiky Spojených států byly závěry mezinárodní měnové a
finanční konference, konané 1. – 22.7.1944 za účasti 44 států v
americkém lázeňském městě Bretton Woods.
Brettonwoodské dohody
měly zásadní význam pro poválečnou obnovu Evropy a vedly k postupné
liberalizaci světového obchodu. Zároveň však byly tyto dohody
předzvěstí "studené války", protože je Sovětský svaz odmítl
ratifikovat. Konference měla především zaručit, aby se už neopakovaly
podobné chyby, jakých se vítězové dopustili po první světové válce.
Proto se nyní spojenci vzdali válečných reparací. Zároveň byl zamítnut prvotní plán, aby se Německo radikálně proměnilo v zemědělský stát.
Jednání se naopak zaměřila na poválečnou obnovu celé Evropy. Kromě toho
byly na konferenci položeny základy Mezinárodního měnového fondu (IMF)
a Světové banky (IBRD), které pak byly oficiálně ustaveny 27. prosince
1945. Přistoupením k Mezinárodnímu měnovému fondu souhlasili členové se
základními "Články dohody" ("Articles of Agreement"). Tyto dokumenty
zavazovaly jednotlivé státy ke vzájemné finanční pomoci v případě
platebních nesnází některého z členů. Rovněž byl stabilizován mezinárodní měnový systém.
Ten se zakládal na vzájemně relativně pevných paritách měn členských
zemí, které pak byly ukotveny na vedoucí měnu - americký dolar. Zároveň
se stal americký dolar světovou rezervní měnou a byla
stanovena
jeho pevná relace ke zlatu - 1 unce zlata odpovídala 35 USD. Odmítnutí
dohod z Bretton Woods Sovětským svazem bylo prvním krokem ke "studené
válce". Druhým krokem pak bylo sovětské odmítnutí tzv. "Marshallova
plánu".
Tento program obnovy Evropy ("European Recovery
Program") byl vyhlášen státním tajemníkem USA G. Marshallem 5. 6. 1947
jako finanční a materiální pomoc evropským zemím – vítězům i poraženým
– v zájmu jejich obnovy a stabilizace.
Sovětský svaz však plán
kategoricky odmítl a pod jeho tlakem jej musely odmítnout i ostatní
státy východního bloku včetně Československa.
Po založení
Severoatlantické aliance ("NATO") a Varšavského paktu byla nakonec
Evropa politicky a hospodářsky rozdělena do dvou bloků. Na základě
"Marshallova plánu" bylo v západní Evropě rozděleno na 13,5 miliard
dolarů, což výrazně přispělo k obnově národních ekonomik. Za dominantní
role USA se brzy podařilo v západní Evropě pozvednout výrobu na
předválečnou úroveň a nastartovat silný hospodářský růst
.
Padesátá a šedesátá léta dvacátého století, nazývaná obdobím
hospodářského zázraku, přinesla kromě nesporného vzestupu také nové
problémy. Ty byly především spojeny se systémem pevných směnných kurzů,
přijatým na konferenci v Bretton Woods.
Protože Spojené státy pokračovaly v exportu kapitálu, vykazovala
jejich platební bilance stálý deficit. Od konce padesátých let vzrostly
dolarové zásoby v zahraničí natolik, že výrazně převyšovaly americké
zlaté rezervy. Již počátkem šedesátých let došlo ke krátkodobému
selhání systému, když se na londýnském trhu již nedalo zlato obchodovat
za úřední cenu 35-ti dolarů za trojskou unci. Aby udržely tržní cenu
zlata na předepsané úrovni, založily velké cedulové banky v říjnu 1961
"zlatý fond". Toto řešení však mělo jen krátkodobý účinek, protože na
trhu stále panoval výrazný nepoměr mezi poptávkou a nabídkou.
Od roku 1968 měly povinnost měnit dolar za zlato pouze
centrální banky členských zemí a žádný stát nemohl již z politických
důvodů požadovat směnu vlastních dolarových rezerv za zlato, přesto
však důvěra v americký dolar stále klesala.
Tuto důvěru navíc
podkopával růst americké inflace, která dosahovala v sedmdesátých
letech dvouciferných hodnot. Výrazně podhodnocenou měnou proti dolaru
byla především západoněmecká marka. Systém pevných měnových kurzů tak
vykazoval stále větší slabiny. Hlavní příčinou byla rozdílná akcelerace
růstu ekonomik jednotlivých členských zemí. Odlišná hospodářská politika států a jejich různý ekonomický vývoj vyžadovaly změny směnných kurzů.
Protože však tyto změny byly zpravidla dlouho odkládány, docházelo –
přes existující státní dohled a v mnoha zemích nutné povolení k
devizovým obchodům – stále častěji ke spekulativnímu pohybu kapitálu ve
směru očekávané revalvace.
Když byly koncem roku 1967 devalvovány měny Velké
Británie, Španělska, Dánska, Izraele a Nového Zélandu, začalo se
spekulovat s revalvací marky vůči dolaru. Spolková vláda se zprvu
pokusila udržet stabilitu mezinárodního měnového systému a oddálit
zhodnocení západoněmecké měny.
19. listopadu 1968 byla
zavedena daňová opatření ke snížení německého přebytku ze zahraničního
obchodu. Daňová zátěž u dovozů byla snížena o 4 % a naopak vývozní daně
o 4 % vzrostly. Na jaře 1969 se však opět hovořilo o revalvaci marky a
názor členů koaliční spolkové vlády na tuto otázku již nebyl jednotný.
Zatímco SPD v čele s ministrem hospodářství Schillerem revalvaci
podporovala, stavěl se ministr financí Franz Josef Strauß (CSU) proti.
Když
se v říjnu 1969 dostala k moci nová vláda sociálně-liberální koalice
pod vedením Willyho Brandta, rozhodla se revalvovat marku vůči dolaru o
8,5 %. Tím klesl směnný kurz dolaru ze 4 DM na 3,66 DM.
V roce 1970 upustily USA, Německo, Kanada a Švýcarsko od
státního dozoru nad pohybem kapitálu. Stagnující hospodářství Spojených
států a silný růst ostatních ekonomik, především Německa a Japonska,
dostávaly americký dolar pod tlak.
Protože příliv kapitálu do
Spolkové republiky pokračoval v neztenčené míře, rozhodla se spolková
vláda v květnu 1971 uvolnit směnný kurz marky. Následoval další propad
dolaru, tentokrát o 9,3 %. 15. srpna 1971 oznámil americký prezident
Richard M. Nixon definitivní ukončení "zlaté" konvertibility dolaru.
Toto
sdělení od základu otřáslo měnovým systémem. Mezinárodní měnová
konference, narychlo svolaná v prosinci 1971 do Washingtonu, se ještě
pokusila nalézt nějaké východisko. Po vleklých jednáních byly stanoveny
nové měnové parity a rozšířeny jejich přípustné meze. Dolar byl proti
marce opět devalvován a jeho směnný kurz byl stanoven na 3,22 DM/USD.
Přestože Německá spolková banka průběžně snižovala úrokové
míry, příliv spekulativního kapitálu do země neustával. Spolková vláda
se tedy pokusila zastavit tento příliv administrativními překážkami.
Devizové burzy, na kterých spekulativní kapitál stlačil dolar až na
2,90 DM, byly v únoru na několik dní uzavřeny. Ve snaze odvrátit hrozbu
inflace, přijala vláda stabilizační program k utlumení konjunktury.
Když
však nadále hrozilo definitivní zhroucení systému z Bretton Woods, byly
od 2. do 19. března v mnoha evropských zemích opět devizové burzy
uzavřeny.
Systém pevných směnných kurzů se však již stal
neudržitelným a tak se jej v březnu 1973 rozhodla většina evropských
zemí opustit. Velká Británie a Švýcarsko byly prvními státy, které
přešly na pohyblivý (floating) kurz svých měn vůči dolaru.
Brzy poté byl zaveden tzv. "měnový had". Směnné
kurzy tehdejších členských států zůstaly navzájem pevné, ale mohly se
pohybovat v rozmezí 2,25 % od stanovených parit – jejich kurz vůči
dolaru však zůstal pohyblivý. Přesto nebyl tento "měnový had"
institucionálně stabilní, protože evropské měny, které byly ohrožené
devalvací, jej mohly jednoduše opustit. To byl ovšem definitivní konec
mezinárodního měnového systému z Bretton Woods Brettonwoodský měnový systém. Směnný kurz dolaru k západoněmecké marce byl již jen 2,83 DM/USD a jevil tendenci k dalšímu poklesu.
Po zavedení plovoucího kurzu k dolaru se znovu pokusila
západoněmecká vláda restriktivní peněžní politikou utlumit konjunkturu
a stabilizovat měnu. Přestože začala tato opatření pozvolna působit,
posílila marka koncem června 1973 vůči dolaru ještě o 5,5 %. Nakonec se
napjatá situace na devizových trzích uvolnila, ale události na Blízkém
východě brzy přivály novou krizi, která vážně ohrozila hospodářství
celého západního světa.
Sdílejte článek, než ho smažem