V důsledku občanské války ve Spojených státech (1861-1865) došlo k velkému poklesu exportu americké bavlny. Její nedostatek (angl. cotton famine) způsobil v evropském finančním světě řadu kritických situací. V prvé části se budeme převážně věnovat vývoji ve Francii, která jako první pocítila vznikající krizi.
Od poloviny 19. století se prudce zvýšil počet společností obchodujících s bavlnou. Zvyšující se poptávka po této surovině vedla již od konce roku 1860 k postupnému růstu její ceny. Zatím však obchody stále kvetly a odvětví prosperovalo. Když ovšem vypukla v Americe občanská válka, situace v textilním sektoru se rázem vyhrotila, protože Spojené státy patřily k největším dodavatelům bavlny na světě. Úplnému kolapsu zabránila nadprodukce z roku 1860, když v podnikových skladech zůstaly zásoby zboží na delší dobu. Avšak samotná textilní výroba již na své kůži nedostatek bavlny pocítila. Mnoho anglických a francouzských výrobců začalo omezovat výrobu, zavádět kratší pracovní dobu, snižovat mzdy a také propouštět. Pro ilustraci si uveďme některá čísla. Jestliže v květnu 1848 pracovalo v Manchesteru 70 % bavlnářských dělníků na plný úvazek, pak se v květnu 1862 jejich podíl snížil na 49 %. V Lancashire poklesl počet osob zaměstnaných v bavlnářství na nezkrácenou pracovní dobu z 533.950 (listopad 1861) na pouhých 203.200 (listopad 1862). Také nahrazování americké bavlny indickou nebo egyptskou nepřineslo prozatím žádné zlepšení, protože zpracování těchto odrůd s horšími vlastnostmi bylo značně pomalejší.
Nedostatek bavlny a výrazný růst její ceny vedl na burzách ke spekulačnímu boomu, který v roce 1863 dosáhl vrcholu. V tomto roce se bavlnářskému průmyslu podařilo přizpůsobit výrobní technologii méně kvalitním asijským odrůdám a zvýšit tak svou produkci. Tuto skutečnost přijaly trhy zpočátku klidně a bavlna reagovala jen mírným poklesem.
Pak však přišel podzim a propad trhu se zrychlil. Politické nebe se zase jednou zatáhlo. Vedle krvavého konfliktu ve Spojených státech, hrozila znovu válka mezi Německem a Dánskem o sporná vévodství Šlesvik, Holštýn a Lauenburg, která byla dosud pod vládou dánského krále. Nejistota dalšího vývoje v USA, stále úspěšnější nahrazování americké bavlny indickou a egyptskou, možné následky blížícího se německo-dánského střetu, to všechno přimělo mnoho investorů prodat své akcie a stáhnout se z riskantního komoditního trhu. Nejdramatičtější situace nastala ve Francii. Zdejší spekulanti s bavlnou, jejichž nervy byly poslední dobou často napnuty k prasknutí, nevydrželi psychický tlak a propadli panice. Tak došlo nakonec v lednu 1864 na pařížské burze ke krachu.
Zatímco padaly kurzy ve Francii ke dnu, Velká Británie stále ještě krizi vzdorovala. V Německu panovala na trzích předválečná nejistota. Vypovězením války 1. února 1864 a následným vpádem prusko-rakouských vojsk do Holštýnska se německé burzy zbavily nervozity a trh zpočátku zamířil dokonce vzhůru. Po dalším propadu cen bavlny nebyla však v Británii a Německu situace nijak růžová, ale francouzskému scénáři se tyto země prozatím vyhnuly.
V této souvislosti je také zajímavá historie "Credit mobilier" ve Francii. V roce 1850 chtěl francouzský prezident a budoucí císař Napoleon III. provést direktivní revoluci v hospodářské a sociální oblasti. To byla ovšem otevřená výzva finanční a podnikatelské vrstvě, protože dle Napoleonových plánů mělo být obyčejným občanům umožněno, aby se mohli finančně podílet na hospodářství a velkých projektech.
Protože si reformy žádaly nezbytné finanční prostředky, byla roku 1852 založena bankovní instituce "Credit mobilier" se základním kapitálem 60 miliónů franků. Tato kreditní banka byla pod státním dozorem, čímž Napoleon III. sledoval její nezávislost na světě vysokých financí. Zatímco staré a renomované banky s novou bankou bojovaly všemi prostředky, u občanů měla "Credit mobilier" velký úspěch. V čele nové banky stáli Emile a Isaac Pereirové, později v celé Evropě známí jako poskytovatelé úvěrů na velké projekty. Světová výstava v roce 1855, velké železniční a průmyslové projekty nebo přestavba Paříže, to všechno bylo financováno touto bankou.
Akcie "Credit mobilier" byly velice žádané, protože Napoleon III. a jeho vláda zde vystupovali jako ručitelé. Banka vyplácela v prvních létech také velmi vysoké dividendy (až 40 %). V roce 1856 vyšplhal kurz jejích akcií na rekordních 2000 franků. Světová hospodářská krize v roce 1857 se však nevyhnula ani této bance a její ztráta tehdy přesáhla 9 miliónů franků. Aby se vyhnuli platební neschopnosti, museli Pereirové ještě v roce 1857 část banky prodat.
Kritické období bylo překonáno a poskytování nových úvěrů na významné projekty zvýšilo prestiž nové banky v celé Evropě. Nebyly to však jen úspěšné projekty, které měly vydělávat peníze, ale bratři Pereirové spekulovali současně ve velkém na burze. Pařížský krach v roce 1864 proto zasáhl "Credit mobilier" naplno a byl to hned dvojitý úder. Za prvé se výrazně propadly její akcie, za druhé udělaly spekulativní obchody pěkný vítr v bankovní pokladně. Banka se sice ještě nějakou dobu držela nad hladinou, avšak události z roku 1864 předznamenaly její konečný pád. Ten přišel s poslední chybnou spekulací, tentokrát na rakouské státní papíry. Vítězství pruského vojska nad rakouskou armádou 3. 7. 1866 u Hradce Králové nerozhodlo jen o výsledku války, ale podepsalo ortel i nad "Credit mobilier". Propadly se rakouské státní papíry a propadly se i akcie této banky, když 21. listopadu 1867 uzavíraly na pouhých 145 francích. Bratři Pereirové odstoupili a dříve slavná banka sklouzla do bezvýznamnosti.
Rok 1866 nebyl osudový jen pro Rakousko a "Credit mobilier", ale poznamenal rovněž Velkou Británii, Německo a Itálii, kde se finanční krize nakonec také prosadila. O tom si však povíme více v dalším pokračování.
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
