Také evropské hospodářství prožívalo od roku 1850 velký rozmach, k čemuž přispělo i uklidnění vztahů mezi Pruskem a Rakouskem a ukončení první německo – dánské války. Brzy však byly evropské trhy ohroženy dalším válečným konfliktem.
Rusko vycítilo slabost Turecka a v říjnu 1853 vpadla jeho vojska do podunajské části osmanské říše. Francie a Velká Británie, ve snaze zachovat v oblasti mocenskou rovnováhu, vstoupily 28. března 1854 do války na straně Turecka. Začala tzv. krymská válka, která pokračovala řadou porážek ruských vojsk a kapitulací Sevastopolu. 30. března 1856 byl uzavřen pařížský mír, který zlomil ruskou námořní moc, zaručil nezávislost Turecka a stanovil neutralitu Černého moře. Křesťanská území Turecka se dostala pod kontrolu evropských mocností.
Počátek války zbrzdil euforii na evropských burzách. Akciové indexy klesly v roce 1854 v průměru o 4,7 %. Boom, tažený především bankovnictvím a odvětvím železnic, se téměř zastavil. Válka však měla nepříznivý vliv na akciový trh jen dočasně. Od roku 1855, když se stále více projevovala převaha západních velmocí, začaly kurzy akcií opět stoupat.
Když společnost bohatne, roste i chuť ke spekulacím. Bylo tomu tak i v době hospodářského růstu po roce 1850. V různých částech Evropy však byly favorizovány různé investice. Ve Francii byly v centru pozornosti "železniční akcie", v Británii se sázelo na pšenici a také na železnici, v některých německých státech stály v popředí bankovní akcie, v Hamburku preferovali zase cukr a kávu. Skandinávští investoři věřili stavbě lodí, hornictví a továrnám. I když byly investiční objekty mnohdy odlišné, byly již trhy různých zemí tak těsně provázány, že různé regiony vykazovaly v podstatě obdobný vývoj. Proto nám postačí sledovat situaci převážně v Německu, abychom získali základní přehled o vývoji krize ve větší části Evropy.
Až do první poloviny 19. století docházelo v Německu opakovaně k peněžním tísním, které byly důsledkem malé tržní mobility a privátní sféra jen obtížně získávala úvěry a půjčky pro nové investice. Potom se vše radikálně změnilo. Od poloviny století vznikalo vedle tradičních soukromých bank, které si vydělávaly zejména diskontováním směnek, velké množství nových kreditních ústavů. Jako houby po dešti vyrůstaly všude akciové banky i menší společnosti, půjčující především živnostníkům a sedlákům. Protože pruská vláda bránila dalšímu zakládání akciových bank, vznikala většina nových finančních domů v okolních německých státech. Tyto banky měly zpravidla právo vydávat také své vlastní peníze.
Jedním z nejvýznamnějších finančních institutů té doby byla "Bank für Handel und Industrie in Darmstadt" ("Obchodní a průmyslová banka Darmstadt"), založená 2. dubna 1853. Její základní kapitál ve výši 250 miliónů zlatých byl rozdělen na 100.000 akcií o jmenovité hodnotě 250 zlatých. Nejdříve bylo dáno na trh 40.000 akcií a zájem byl obrovský. Ještě před burzovní premiérou byly tyto akcie obchodovány mimo parket a dostaly se 28 % nad svou emisní cenu. Úspěch této bankovní emise přilákal následovníky. 11. dubna byla založena "Frankfurter Bank", o měsíc později následoval konkurent z Braunschweigu a 17. září vstoupila na trh "Bank in Weimar".
Když počátkem roku 1855 zmizela z kapitálových trhů nejistota spojená s krymskou válkou, vydaly se akciové kurzy opět vzhůru. Na výsluní se hřály především bankovní akcie. Trh přivítal a spolknul i dalších 60.000 akcií "Bank in Darmstadt". Kurz akcií této banky vzrostl z 248 zlatých (14.1.1856) na 375 zlatých (17.3.1856). Když byla pařížským mírem (30.3.1856) definitivně ukončena krymská válka, optimismus na burzách ještě vzrostl. Tak například vyšplhal kurz darmstadtské banky až na 438 zlatých. V té době však už dosáhly trhy kulminačního bodu.
Spekulovalo se sice dále, ale nové emise zaplavily burzovní parket v takové míře, že investoři zcela ztratili přehled. Další a další tranše akciových emisí byly již nad síly investorů a burzovní náladě očividně neprospívaly. Jenom v sektoru bankovnictví vzrostla v roce 1856 suma splaceného kapitálu ze 60 na 154 miliónů marek. Přesto se však ještě podařilo některým bankám (např. "Norddeutschen Bank in Hamburg" nebo "Hamburger Vereinsbank") své akcie zcela umístit.
Od konce srpna 1856 se burzy v Evropě postupně dostávaly pod prodejní tlak. Pruská vláda sledovala s rostoucími obavami jak její území zaplavují bankovky, vydávané akciovými bankami okolních německých států. 14. května 1855 vláda zakázala používat v platebním styku zahraniční bankovky menší než 10 tolarů. Když se začátkem roku 1857 rozšířily zvěsti, že v zemi dojde k úplnému zákazu používání "nepruských bankovek", akciový trh ještě více poklesl. V květnu 1857 stála akcie naší známé "Bank für Handel und Industrie in Darmstadt" již jen 270 zlatých. Také ostatní sektory, jako železnice a doly, zamířily dolů.
Dramatické pozdní léto 1857 v USA se zanedlouho projevilo i v Evropě. První úder dostalo britské impérium, když obyvatelstvo vzalo útokem banky v Londýně, Edinburghu, Dublinu a v jiných velkých městech. Aby zabránila panice, rozhodla se vláda pozastavit platnost tzv. Peelova bankovního aktu. Tento zákon z roku 1844, nazvaný podle bývalého ministerského předsedy Roberta Peela, reformoval organizační strukturu "Bank of England" a později se stal základem zlatého standardu. Podstatou zákona bylo rozdělení "Bank of England" do dvou oddělení, bankovního a cedulového. Bankovní oddělení, řízené ředitelstvím banky, mohlo volně provádět svou obchodní činnost bez státních restrikcí. Cedulové oddělení smělo vydat bankovky do hodnoty 14 miliónů liber, aniž by byly kryté kovem. Další bankovky, které by chtělo obchodní oddělení použít, muselo však odkoupit od oddělení cedulového za zlaté pruty nebo mince z drahých kovů. Nastane-li však krize, mají plnou důvěru pouze bankovky "Bank of England", po kterých tak vzroste značně poptávka. Pozastavení Peelova aktu tak ulehčilo bance vydávání dalších bankovek. Současně banka zvedla svou diskontní sazbu. Přes částečný úspěch těchto opatření se dostalo v Británii mnoho obchodních domů a bank do platební neschopnosti a muselo ohlásit konkurz.
V Německu byl nejvíce postižen Hamburk, především pro svou obchodní provázanost s Velkou Británií, Skandinávií a USA. Krize, která začala v srpnu v New Yorku, dorazila po třech měsících také do hanzovního města. Zdejší banky poskytovaly za krymské války velké úvěry švédským společnostem, které pašovaly zboží do Ruska. Také po skončení války plynuly do Skandinávie další úvěry. Nyní však Švédové používali tyto úvěry ke spekulacím v loďařství, hornictví i strojírenství. Když pak tyto akciové bubliny praskaly po celé Evropě, přišla do Hamburku pohroma.
21. listopadu 1857 přijaly dvě hamburské banky a přední obchodní domy ozdravný plán. Byl založen garanční spolek s upsaným kapitálem asi 12 miliónů marek, aby zajišťoval oběh směnek a bankovek, které nesly razítko spolku. Ovšem již za dva dny zkrachovaly první dva obchodní domy, které obchodovaly zejména s Velkou Británií. Také vládní pokusy o řešení vzniklé situace ztroskotaly. Dne 1. prosince 1857 šly do konkurzu další, často i staré a významné společnosti (např. Conrad Warneke nebo Lorent & Co.), z nichž většina obchodovala se Skandinávií. V přístavních skladech zatím marně čekalo na své odběratele, hamburské obchodníky, zboží v hodnotě asi 500 miliónů marek.
Ve snaze najít rychlé východisko z krize, uzavřela vláda a senát kompromisní dohodu o založení fondu ve výši 15 miliónů marek. Třetinu kapitálu měly tvořit hamburské státní půjčky a dvě třetiny vypůjčené zahraniční stříbro. Vláda se obrátila na významné zahraniční finanční domy (Rothschild, Baring a Hambros z Londýna, či pařížský Fould) se žádostí o úvěr, ale neúspěšně. V Paříži, Londýně, Amsterodamu, Kodani, Bruselu, Berlíně či Drážďanech nebyl v této kritické době nikdo, kdo by mohl tak velkou sumu poskytnout. Situace v Hamburku se zatím stále zhoršovala. Až 8. prosince, když už téměř všem hamburským bankám hrozil konkurz a obchodní lodě přestaly vykládat zboží v obavě, že nedostanou zaplaceno, přišla spásná zpráva. Vídeň byla ochotna poskytnout celou půjčku a hned poslala do hanzovního města vlak plný stříbra.
"Stříbrný" vlak šťastně dorazil do Hamburku, kde byl 12. prosince vyložen a půjčka rozdělena nejvýznamnějším bankám. Když se ukázalo, že stříbra je dostatek pro všechny, důvěra se rychle vrátila, lodě mohly být konečně vyloženy a sklady vyprázdněny. Do té doby si však již krize vybrala svou daň v podobě 145 konkurzů. Uklidnění v Hamburku se příznivě odrazilo také ve Skandinávii. Evropa se zvolna dostávala z krize, ale podobně jako ve Spojených státech to trvalo ještě několik měsíců, než zcela odezněla a hospodářství se opatrně vydalo na cestu vzhůru. Dosud nikdy v historii nebylo tolik států a v tak krátké době strženo vírem krize. Její dosah byl znát i v Indii a jiných vzdálených koloniích. Důsledkem byla celosvětová recese, vysoká nezaměstnanost a chudoba, která zasáhla široké vrstvy obyvatelstva. Akciové trhy se nemohly vzpamatovat několik let a výraznější hospodářský rozkvět nastal v Evropě až po roce 1860.
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
