Mezinárodní hospodářská krize (1836-1838)

Velká hospodářská krize, která navštívila v druhé polovině třicátých let 19. století některé evropské země i USA, byla v tomto století jednou z nejhorších. Bylo to hned několik faktorů v různých zemích, které vedly nakonec ke kolapsu.

Evropa a Spojené státy, ve třicátých letech devatenáctého století již těsně hospodářsky propojené, se vzájemně ovlivňovaly. Podle názoru burzovního historika R.G.Hawtreye začala krize v roce 1836 v Anglii, odkud se v roce 1837 rozšířila do USA, aby pak o rok později zachvátila Belgii, Francii a Německo. To opět vedlo ke zhoršení situace v USA a Anglii. Tolik zjednodušený pohled na daleko složitější průběh vlastních událostí.

Počátek této krize můžeme s určitostí hledat v akciových spekulacích, kterým tehdy propadla celá Evropa. V ohnisku pozornosti investorů se ocitly zejména akcie železničních společností. Jejich růst v těch letech lze dobře ukázat na příkladu první německé železnice. V roce 1833 dostala plánovaná výstavba železniční tratě mezi Norimberkem a nedalekým městem Fürth konkrétní podobu. Přes vysoké náklady (cca.132.000 zlatých) byl potřebný akciový kapitál pro založení "Ludwigs-Eisenbahn-Gesellschaft in Nürnberg" brzy pohromadě. Protože se při stavbě objevily potíže, například při montáži lokomotivy, musely si akcie zprvu prožít propad kurzu o 20 %. Když však byla první německá železnice 7. prosince 1835 oficiálně uvedena do provozu, vystřelil kurz vzhůru. Během pěti týdnů přidaly akcie 36 %. Hlavním důvodem růstu akcií bylo velmi kladné přijetí železnice obyvatelstvem, takže konec euforie byl v nedohlednu. 26. ledna 1836 dosáhly akcie 100 % nárůstu a do poloviny března vyšplhaly o více než 300 %. Tento úspěch uvolnil veškerá stavidla a v Německu nastal pravý hon na "železniční" akcie. Například při úpisu akcií společnosti "Taunusbahn" (1837) byla poptávka 40-krát vyšší než nabídka a první kurz akcií byl 70 % nad emisní cenou.

Zatímco Německo stálo na počátku železničního boomu, vývoj v Anglii a Spojených státech již urazil dlouhou cestu. Od prvních pokusů s parní lokomotivou v Anglii (1804) se v obou zemích železniční síť neustále rozrůstala. V roce 1838 urazili Britové po kolejích již 8,8 miliónů kilometrů. Tomuto nástupu železnice v Británii odpovídala také obrovská poptávka po akciích železničních společností. Vedle sázky na "dopravní prostředek budoucnosti", preferovali tehdy britští a američtí investoři také akcie bavlnářského průmyslu. Rovněž tyto akcie trhaly rekordy a lákaly stále větší počet investorů, kteří opět šroubovali kurz vzhůru.

Již v květnu 1836 odsuzoval J.Poulett Thomson, prezident anglické obchodní komory, rostoucí spekulační chtivost v britské společnosti. Jeho slova ovšem nepadla na úrodnou půdu, neboť boháče i nemajetné lákala vidina "rychlých peněz". Do spekulací se zapojovalo stále více malých hráčů, kteří však nedisponovali potřebnou hotovostí a tak často jejich jedinou šancí zůstával úvěr. V posledních letech výrazně vzrostl v Británii počet bank a téměř každý zájemce mohl získat úvěr. Vznik mnoha nových bank podpořily dvě změny zákonů v roce 1826 a 1833, kterými skončil monopol "Bank of England", jako obchodníka s cennými papíry. Aby nové banky získaly potřebný provozní kapitál, vznikaly zpravidla jako akciové společnosti. V bankovním sektoru se rychle zvýšila konkurence a nastal boj o zákazníka. Důsledkem byla velice liberální úvěrová politika, kdy se pramálo zkoumala bonita budoucích klientů. Také mnoho amerických bank založilo ve Velké Británii své pobočky. Hlavním úkolem těchto angloamerických bank bylo financování britského exportu do USA. Ovšem tyto banky také ochotně poskytovaly úvěry a obchodovaly se směnkami. Toto velkorysé úvěrování a reeskontaci směnek sledovala "Bank of England" se znepokojením, protože tím narůstalo množství peněz v oběhu.

Na burze se mezitím dále vesele spekulovalo a akcie dosáhly svého stropu. V květnu 1836 se však nálada změnila, medvědi ovládli scénu a kurzy změnily směr. Ačkoliv úvěry a směnky přivedly na trh velké množství peněz, způsobil velký propad akcií, podobně jako v roce 1828, nedostatek finančních prostředků v britské společnosti. Tehdy se "Bank of England" rozhodla k radikálnímu kroku a zakázala všem svým pobočkám kupovat od jiných bank směnky. Zejména to byly směnky tří angloamerických "W-bank" (Wiggins, Wildes a Wilson), které už nesměly být reeskontovány. Avšak tato, v podstatě správná snaha zastavit další nebezpečné úvěrování, vedla nakonec k panice. Tímto ustanovením zůstaly totiž mnoha firmám a investorům v rukou "zmražené" směnky a pohledávky. Platební neschopnost se šířila a posílala podniky a banky ke dnu. I dosud zdravé společnosti bojovaly o holý život, v zemi rostla nezaměstnanost a bída.

Ve snaze omezit škody, sešlo se v říjnu 1836 vedení "Bank of England" k dlouhým rozhovorům s odpovědnými činiteli "W-bank". Výsledkem bylo rozšíření diskontního rámce těchto tří finančních domů pro první čtvrtletí roku 1837. Navzdory tomuto opatření skončily prvé dvě angloamerické banky (Wilson a Wiggins) koncem května 1837 v konkurzu a zanedlouho je následovala i jejich třetí kolegyně, banka Wildes.

"Bank of England" měla nadále velké problémy s likviditou. Nakonec se vedení banky, ač nerado, rozhodlo požádat o pomoc "Bank de France" a město Hamburk. Nejdříve přišla injekce z Paříže ve formě směnky na 400.000 liber. V roce 1838 zprostředkovalo 10 pařížských bank a finanční dům "Baring Brothers" úvěr, kterým přitekly do Anglie 2 milióny liber. Podobná dohoda s finančníky z Hamburku přinesla dalších 900.000 liber a tak byla hrozba platební neschopnosti definitivně zažehnána.

Také Spojené státy zasáhla před rokem 1836 velká vlna burzovních spekulací. V popředí zájmu stály především pozemky a bavlna. Také zde přispěl pád vyšponovaných kurzů k následné finanční krizi, hlavním viníkem však bylo těsné provázání britského a amerického hospodářství.

Začátkem třicátých let výrazně vzrostl anglický vývoz do USA. Jestliže byl v roce 1834 americký import o šest miliónů dolarů vyšší než export, tak v roce 1836 tvořil již tento rozdíl 52 miliónů dolarů. Ještě po krachu v Anglii byl americký trh zpočátku zaplaven anglickým zbožím, stále častěji však chyběly peníze k zaplacení. Finanční prostředky, podobně jako zboží, pocházely převážně z britských ostrovů. Když následkem britské krize tento finanční proud vyschnul, následovala v Americe vlna úpadků bank a podniků. Nejdříve byly postiženy společnosti, mající těsné obchodní vztahy s Velkou Británií, pak však krize přeskočila i na další hospodářské subjekty. Podle dobového tisku došlo v září 1837 k "nejničivějšímu výbuchu paniky, jaký kdy Spojené státy zažily."

Jistý německý emigrant popsal průběh americké krize ve dvou dopisech svým příbuzným v Německu následovně: 7. května 1837: "všude je dnes slyšet, že pro dělníka se zde situace nezlepšuje, nýbrž zhoršuje. Některé továrny zavřely brány … velcí obchodníci zbankrotovali." A 21. února 1840: "doba je nyní tak zlá, jakou zde ještě nikdo nikdy nezažil … výdělky jsou zde dnes tak malé …"

Také další evropské země byly vtaženy do víru krize. Pokles importu, propad cen, mezinárodní obchodní a finanční vazby, to vše způsobilo, že se krize vydala z USA opět na cestu do Evropy, kde "poctila" svou návštěvou především Francii a Německo. Tak například zasáhl náhlý propad trhu s hedvábím francouzské město Lyon. Úpadek hrozil také pařížským makléřským firmám, nakupujícím převážně v Londýně a podobně byly ohroženy všechny podniky, které měly těsné finanční propojení s Amerikou nebo Anglií. Již tehdy známé veletrhy ve Frankfurtu a Lipsku zaznamenaly velký pokles amerických a anglických objednávek, které hrály v minulých letech vždy velmi významnou roli. Zhoubný vliv krize pocítily na své kůži také Belgie a Itálie.

Všude se pokoušely významné politické a bankovní kruhy čelit hospodářské krizi. Ačkoliv byla mnohá opatření opravdu dobře míněna, často jen problémy zhoršovala. Tak na jaře roku 1838 nakoupila francouzská banka "Maison Hottinger" společně s významným finančníkem Nicholasem Biddlem od "Bank of the United States" velké množství bavlny, aby podpořila její cenu. Rostoucí cena bavlny však měla nepříznivý dopad na celý bavlnářský průmysl. Přádelny v Manchesteru, Rouenu nebo v Alsasku si nemohly dovolit kupovat stále dražší bavlnu a celému odvětví začala hrozit vlna krachů. Situaci zlepšil teprve bojkot postižených měst, který vyvolal v listopadu 1838 pokles ceny bavlny.

Období mezi roky 1836 a 1838 se vyznačovalo hospodářským poklesem a růstem chudoby. Poté sice následovalo krátké hospodářské oživení, ale další léta pak byla konjunktura velmi křehká a labilní. Stále docházelo k menším kolapsům s nepříjemnými následky pro postižené regiony. Hospodářská situace se výrazněji zlepšovala až od roku 1843 – ovšem opět ne nadlouho. Již na přelomu let 1847/1848 zasáhla další těžká krize velkou část Evropy.

Sdílejte článek, než ho smažem