Vše, co byste měli vědět o zahraničních podílových fondech

Mezi hlavní výhody zahraničních fondů patří výhodnější daňové prostředí, nižší náklady na správu a lepší informační zázemí.

Daňová pozice

Téměř každý druhý zahraniční fond je zaregistrován v Lucembursku, případně v Irsku. Důvodem je příznivé daňové podnebí, podle současné právní úpravy totiž nepodléhají zisky ani příjmy fondů, nulová daň platí i pro dividendy. Fondy nicméně například v Lucembursku podléhají povinnosti platit daň ve výši 0,06 procenta ročně z čisté hodnoty svých aktiv, v případě fondů peněžního trhu je sazba daně dokonce snížena na 0,01 procenta ročně. Ve fondovém ráji nezatěžuje správce ani žádná daň z kapitálových výnosů.

Při srovnání těchto plateb s daňovou pozicí domácích investičních společností se nemůžeme divit, že sofistikovaní institucionální investoři již delší dobu kupují pouze zahraniční fondy. Jinak by totiž byli nuceni ke dvojímu zdanění svých výnosů (1 x "neviditelně" na úrovni fondu a 1 x přímo při prodeji své pozice ve fondu). V případě právnických osob totiž neplatí výhoda více než šestiměsíční držby – "časového testu". Obecně tuto výraznou nevýhodu domácích fondů oproti zahraničním nezastírají ani sami zástupci českých fondů.

TIP: Jste-li právnickou osobou, věnujte pozornost zahraničním fondů. Oproti nákupu jejich českých protějšků ušetříte na daních.

Náklady
Odhlédneme-li od jednorázových vstupních či výstupních poplatků, které jsou tak či tak především nutnou daní distribuce, zjistíme, že fondy mají typicky dva druhy výdajů. Za prvé manažerské poplatky, které jsou přímé a všeobecně oznamované, a za druhé transakční náklady, které jsou pouze částečně měřitelné. Jejich obtížná měřitelnost je důsledkem složení těchto nákladů – makléřské provize, poplatky trhům a kursová rozpětí. Pro dlouhodobé investory je každopádně nejdůležitější vliv výše manažerských poplatků na budoucí hodnotu investic. Tyto poplatky se obvykle stanovují procentuálně jako roční podíl na celkových čistých aktivech daného fondu. Zprůměrováním výše těchto poplatků u několika desítek domácích a několika stovek zahraničních fondů se dostaneme k následujícím číslům:

Manažerské poplatky	Domácí fondy	Zahraniční fondy
Peněžního trhu - průměr	1,0% p.a.	0,4% p.a.
Rozpětí poplatků	0,8% p.a. až 1,25% p.a.	0,2% p.a. až 0,6% p.a.
Dluhopisové - průměr	1,5% p.a.	0,8% p.a.
Rozpětí poplatků	0,95% p.a. až 2,0% p.a.	0,4% p.a. až 1,0% p.a.
Akciové - průměr	1,8% p.a.	1,4% p.a.
Rozpětí poplatků	1,5% p.a. až 2,0% p.a.	1,1% p.a. až 1,8% p.a.

Z tabulky plyne a pro logicky uvažujícího střadatele je překvapením, že výše popsaná daňová nevýhoda tuzemských investičních společností není vyvážena jejich snahou o levnější správu.

Zkušenosti a zázemí
Zkušenosti jako takové jsou exaktně nezměřitelnou veličinou, stejně tak jako nelze tvrdit, že analytické zázemí je zárukou budoucí vyšší výnosnosti. Určitým vodítkem pro investory budiž fakt, že vznikající domácí fondy zaměřené na akcie a deriváty hodlají investovat převážně prostřednictvím indexových instrumentů, které jsou jedním ze symptomů pasivní investiční strategie. Tato strategie ve své podstatě neklade přílišné nároky na personální a analytické zázemí dané investiční společnosti. Vezmeme-li v úvahu riziko správcovské společnosti, je namístě konstatování, že spousta zahraničních investičních společností, jejich depozitářů či mateřských firem nese ratingem vyjádřená rizika, která jsou srovnatelná, nebo dokonce i nižší než rizika České republiky.

Každý z fondů má poněkud jinou investiční strategii a hodí se pro jiný typ investorů. Jakou investiční strategii byste měli zvolit?

Sdílejte článek, než ho smažem